„Tohle sdělovat nesmíme,“ odpověděla úřednice klidně. „Nejste ale jediná. Ve vašem domě se už tři byty řeší soudní cestou.“
Tereza bezděčně přejela dlaní po zdi chodby. Ještě před chvílí jí připadala pevná a bezpečná, teď měla pocit, že se všechno kolem ní znovu drolí. Jako by jí někdo opět podtrhával jistotu pod nohama.
„Co mám teď udělat?“ zeptala se sotva slyšitelně.
„Shromážděte veškeré originály. Darovací smlouvu, výpisy z katastru, případně i starou smlouvu z bytového úřadu, pokud ji máte. Nepřicházíme vás obviňovat, pouze vás informujeme o možné kontrole.“
„A kdy se z toho může stát skutečný problém?“
„Jestliže se objeví důvody ke zpochybnění nabytí vlastnictví, může věc skončit u soudu. Zatím jste ale podle platných registrů řádná majitelka, takže vám nehrozí bezprostřední nebezpečí. Jen buďte připravená. Obzvlášť pokud už někdo vaše právo v nedávné době napadal.“
Tereze se sevřel žaludek. Ano, pokusy tu byly. A měly jméno – Radim Havelka.
„Je možné získat kopii toho anonymního podání?“ obrátila se na Ivanu Malinovou.
„Prostřednictvím advokáta ano. Případně na základě žádosti soudu, pokud by k němu došlo,“ přikývla žena a podala jí vizitku. „A ještě jedna rada – buďte obezřetná vůči bývalým příbuzným. Staré křivdy si někdy hledají nové cesty.“
Když se dveře zavřely, zůstala Tereza stát uprostřed předsíně, v ruce malý kartonek, na hrudi tíhu. Oči jí sklouzly k fotografiím na stěně, ke květinám na parapetu, ke stolu, kde stále stály skleničky s nedopitým vínem po Matějově návštěvě.
Byla tady doma. Ale jak dlouho ještě?
Nazítří seděla u notebooku a znovu a znovu projížděla stránky katastru. Vizitka Ivany Malinové ležela vedle klávesnice. Před očima se jí míhaly formulace typu „prověření zákonnosti nabývacího titulu“, „pochybení při privatizaci“, „soudní přezkum vlastnického práva“.
Ozvalo se zaklepání. Tlumené, nejisté.
Ve dveřích stál Matěj Králík.
„Vypadáš, jako bys byla myšlenkami úplně jinde,“ poznamenal, když vstoupil. „Stalo se něco?“
Vyprávěla mu všechno. Podrobně, s přestávkami, téměř bez emocí. Poslouchal ji bez přerušení, pak si sedl naproti a vytáhl poznámkový blok.
„Takové kontroly se spouštějí jen při závažných chybách v dokumentech,“ začal rozvážně. „Tvá babička tu ale skutečně bydlela? Byla tu oficiálně hlášená?“
„Od sedmdesátých let. A v devadesátých tu zůstala sama. Máma se mezitím vdala a odstěhovala. Já jsem se přistěhovala až později. V době privatizace tu byla jen babička,“ odpověděla a promnula si spánky.
„Pak by tam zásadní problém být neměl,“ zamyslel se Matěj. „Ale pokud ti někdo naznačil, že to někdo ‚postrčil‘ zvenčí, musíme zjistit kdo.“
„Radim,“ vydechla bez váhání. „Když mu nevyjde přímý útok, zkusí to oklikou.“
„Anonym s archivními přílohami není práce uraženého bývalého partnera. To je někdo, kdo ví, kam sáhnout.“
„Dřív pracoval v realitní kanceláři. Mohl si udržet kontakty.“
Matěj přikývl. „Tak začneme jednat.“
„Jak konkrétně?“
„Systematicky. Nechám vyhotovit kompletní výpis všech převodů k bytu od samého začátku. Ty zkus vzpomenout, kdo tehdy s babičkou vyřizoval papíry. Jestli existují svědci. Sousedé, známí…“
„Božena Křížová!“ vybavila si náhle. „Bydlí pod námi. S babičkou podávaly žádosti ve stejný den.“
„Skvělé. Pošlu oficiální dotaz na úřad – svým jménem. Pokusíme se získat kopii toho anonymu. I kdyby bylo jméno začerněné, styl a formulace napoví. Jazyk bývá jako otisk prstu.“
Tereza se poprvé za celý den pousmála. „S tebou mám pocit, že se ještě dá bojovat.“
O pár dní později jí Matěj podal obálku.
„Přišla odpověď.“
Opatrně ji otevřela. Uvnitř byl naskenovaný text bez hlavičky a bez podpisu. Pouhá strohá formulace:
„Žádám o prověření zákonnosti převodu bytu č. 42 na uvedené adrese. Existuje podezření na pochybení při privatizaci, neboť v době převodu nemusel být původní vlastník řádně registrován a mohlo dojít k poškození práv dědiců.“
Matěj ukázal na poslední větu. „‚Poškození práv dědiců.‘ To není jazyk běžného člověka.“
Tereza zavrtěla hlavou. „Radim by to napsal jinak. Tvrdil by, že byl ošizený nebo že mu něco náleží. Tohle zní téměř úředně.“
„Takže myslíš, že to zadal někomu jinému?“
„Ano. Někdo mu to sepsal. Možná známý právník. Nebo bývalý kolega.“
„Dobře. Půjdu ještě hlouběji. Objednal jsem archivní kopii původního přidělovacího rozhodnutí. Pokud tam někde existuje slabina, raději ji objevíme my než oni. Ale připrav se – může se znovu objevit.“
Tereza sebou trhla. „A co když začne jednat ještě agresivněji?“