Patrik Janeček už na ni čekal. Seděl u kuchyňského stolu, lokty opřené o desku, prsty nervózně poklepával o dřevo. Jakmile spatřil krabici v jejích rukou, stáhl obočí.
„Co to má znamenat?“
„Věci od tvé matky,“ odpověděla klidně. „Až ji uvidím, vrátím jí je.“
„Míšo, co se to děje? Máma je úplně hysterická! Chtěla s tebou jen probrat nějaké papíry.“
Michaela položila krabici ke zdi, sundala kabát a posadila se naproti němu. Zadívala se mu přímo do očí.
„Řekl jsi jí, že souhlasím s tím, že se vzdám podílu na společném majetku?“
Patrik zaváhal. „Já… myslel jsem, že je to formalita. Jde přece o dědictví po babičce. Tebe se to netýká.“
„Nejde o dědictví,“ pronesla pevně. „Jde o to, že za mými zády řešíš s vlastní matkou náš možný rozvod. A ještě jí tvrdíš, že souhlasím s podmínkami, o kterých jsem nikdy neslyšela. A že si dovolí přijít k nám domů před sedmou ráno a nutit mě něco podepisovat.“
„Ona to nemyslí špatně! Bojí se o mě!“
„A kdo se bojí o mě, Patriku?“ zvýšila hlas. „Kdo se mě zastane, když mi v sobotu v sedm ráno kontroluje, co ti vařím k snídani? Když nám bez dovolení přerovnává věci v bytě? Když po sousedech rozebírá, proč ještě nemáme děti?“
Patrik sklopil zrak. Mlčel.
Michaela vstala, odešla do ložnice a po chvíli se vrátila s menším kufrem.
„Kam jdeš?“ vyskočil.
„K Lucii. Potřebuju pár dní odstup.“
„Prosím tě, neodcházej. Promluvíme si. Já si s mámou promluvím, všechno jí vysvětlím.“
Hořce se usmála. „Co jí vysvětlíš? Že tvoje žena není jen kulisa? Že mám právo na vlastní hranice? Tři roky říkáš, že si s ní promluvíš. Tři roky čekám. Už dost.“
Vzal ji za ruku. „Míšo, dej mi šanci. Já to napravím.“
Zastavila se ve dveřích. „Dnes mě v práci povýšili. Budu vést celý tým. Plat se mi zdvojnásobil.“ Krátce se odmlčela. „A víš, co mi došlo? Že si můžu dovolit vlastní byt. Místo, kde mi nikdo nebude ráno bušit na dveře. Kde si sama určím, kam postavím nábytek. Kde se se mnou bude jednat s respektem.“
„Tak tohle je kvůli penězům?“ vyhrkl.
„Ne. Je to kvůli úctě. Kdybys si mě vážil, neprobíral bys s mámou náš rozvod. Kdybys si mě vážil, zastal by ses mě. A nelhal bys jí o mém souhlasu.“
Pak odešla. Dveře za ní zapadly tiše, téměř bez zvuku. Patrik zůstal stát v předsíni a bezradně hleděl na krabici plnou matčiných dárků.
Ještě ten večer si Michaela pronajala pokoj v malém hotelu nedaleko kanceláře. Seděla na posteli, otevřela notebook a začala procházet nabídky pronájmů. Telefon jí nepřestával vibrovat, ale hovory odmítala. Patrikovi napsala jen krátkou zprávu, že potřebuje čas a ať ji nehledá.
Ráno ji na pracovním stole čekala obrovská kytice růží. Asistentka jí sdělila, že je přinesl nějaký muž a trval na tom, aby je předal osobně. Michaela si ani nepřečetla vzkaz. Kytici odnesla do recepce, ať z ní mají radost i ostatní.
Kolem poledne jí volala personalistka. „Tvůj manžel sedí dole v hale. Tvrdí, že s tebou musí okamžitě mluvit.“
„Poprosím ochranku, aby ho vyprovodila,“ odpověděla bez zaváhání. „Je to soukromá věc a nechci to řešit v práci.“
Když večer vycházela z budovy, spatřila Patrika stát u vchodu. Vypadal unaveně, nevyspale, s kruhy pod očima.
„Míšo, prosím, vyslechni mě.“
Podívala se na hodinky. „Máš pět minut.“
„Mluvil jsem s mámou. Řekl jsem jí, že bez pozvání chodit nebude. A že žádné dokumenty podepisovat nebudeme. Je dotčená, ale to je vedlejší. Důležité je, abys se vrátila.“
„Takže tři roky problémů vyřešil jeden rozhovor?“ zeptala se chladně.
„Co ještě chceš? Mám s ní přerušit kontakt?“
Zavrtěla hlavou. „Chci, abys pochopil, že nejde o ni. Jde o tebe. Nikdy jsi mě nebral jako rovnocenného partnera. Raději jsi obětoval mě, jen aby byl doma klid. Dovolil jsi jí, aby se ke mně chovala bez respektu.“
„To není pravda…“
„Je,“ přerušila ho tiše. „A dokud si to nepřiznáš, nemáme o čem mluvit.“
Nastoupila do taxi a nechala ho stát na chodníku, zatímco se nad městem spustil déšť.
Uplynul týden. Michaela si našla malý byt 1+kk patnáct minut chůze od kanceláře. Přestěhovala tam jen to nejnutnější. Patrik volal denně, ale ona telefon nezvedala a komunikaci omezila na minimum.