Ještě k tomu ten byt očividně vůbec není zařízený. Zajímalo by mě, jestli jí aspoň dojde, že by měla vyleštit křišťálové sklenky, nebo budeme pít šampaňské z něčeho zakaleného?
Šampaňské… Vsadím se, že zapomněla, že piju jen polosladké…
Zajedu a pro jistotu nějaké koupím…“
Když Jana dorazila k věžáku, kde její kamarádka dostala byt, všimla si, že dům je téměř neobydlený – jen v několika málo bytech svítilo světlo.
„Třinácté patro. Snad funguje výtah,“ proběhlo jí hlavou.
Jana přibrzdila, podívala se na hodinky: jedenáct dvacet… Pročsi tam ještě deset minut postála a pak vešla do vchodu…
Výtah funguje… Zmáčkla tlačítko… Vstoupila dovnitř.
Hned za ní se v kabině objevil někdo další – poznala to podle šustění za zády a proudícího chladného vzduchu…
Otočila se…
Před ní stál Petr v kostýmu!
„Šťastný Nový rok, krasavice!“ pozdravil ji vesele, „snad se vejdeme?“
Jana si všimla, že ten novoroční klaun drží v rukou několik krabic s pizzou, a pohrdavě se zeptala:
„To jako teď nosíte takové dárky? Nebo jste poslíček z pizzerie?“
„Ne,“ odpověděl rozveselený neznámý bez jakékoli reakce na dívčin jed, „kamarád mě pozval na návštěvu. Tak jsem si říkal, že ho překvapím a přijdu v kostýmu Petra. Vždyť jsou přece oslavy!“
Než stačil domluvit, výtah nepříjemně zaskřípal a zastavil se…
„Tak jsme tady,“ řekl Petr a otočil se ke dveřím s úmyslem vystoupit, ale ty se neotevřely.
„O-ou, vypadá to, že jsme uvízli…“
„Jak to, že jsme uvízli?“ vykřikla Jana a začala hystericky mačkat všechna tlačítka.
Petr si zachoval klid:
„To není zrovna nejmoudřejší, milá slečno. Tímhle způsobem výtah těžko zprovozníme.“
Zmáčkl tlačítko na přivolání technika, ale na signál nikdo neodpověděl.
Pochopitelně – kdo by hlídkoval ve výtahovně těsně před půlnocí na Silvestra?
Jana měla na krajíčku. Představa, že oslaví Nový rok v kovové kleci – a ještě k tomu s neznámým chlapem – ji naprosto rozčílila. Pro koho se asi tak strojila do toho luxusního šatů, dělala si účes a navlékla se na jehly?
Začala bušit pěstmi do stěn výtahu, aby ze sebe dostala zlost a zklamání.
„To nemá smysl, jen se zbytečně vyčerpáváte,“ ozval se Petr, jako by z dálky, „za chvíli tady bude horko. A podle mě nás jen tak rychle nepustí. Nezbývá, než si to tu nějak zařídit. Konec konců, přece společně čekáme, až přijde nový rok.“
„Jak můžete být tak v klidu?“ rozhořčila se Jana.