— Zase je to bez chuti. Copak je tak těžké dát do polévky trochu víc soli? — Milena Pospíšilová znechuceně odsunula talíř. — Kolikrát ti mám opakovat, Terezo, že chlap po práci potřebuje pořádné jídlo?
Tereza Navrátilová pevně sevřela rty a v duchu začala počítat, aby nevybuchla. Deset… devět… osm… Tři roky žili pod jednou střechou a každé společné jídlo připomínalo zkoušku, při které se hodnotil každý detail. Beze slova sáhla po slánce, dochutila polévku a se svým talířem se přesunula k oknu.
— Ještě jsem nedomluvila, — pokračovala tchyně hlasem napjatým jako struna. — Michal Urban dře od rána do večera a ty mu nedokážeš uvařit ani obyčejnou polévku!
— Mami, prosím tě, — mávl Michal unaveně rukou. — Je to v pohodě.
Rychle pohlédl na hodinky, dopil kompot a odsunul židli.
— Musím běžet. Volal stavbyvedoucí, přivezou materiál, máme vykládku.
Tereza ho doprovodila ke dveřím. Letmý polibek sklouzl vedle tváře, jako vždycky. Zůstal po něm pach cigaret a únava. Před třemi lety si jejich manželství představovala úplně jinak.
— Mami, proč babička pořád nadává? — zeptala se patnáctiletá Nela Horáková, když si sundávala sluchátka. — Zase kvůli soli?
— Má prostě svoje představy o tom, jak má všechno vypadat, — odpověděla Tereza a objala dceru kolem ramen. — Neřeš to.
— Ty to říkáš pořád, ale sama to snášíš, — povzdechla si Nela.
Pro ni to bylo nejtěžší. V patnácti je vlastní pokoj skoro otázkou přežití. Jenže v třípokojovém bytě vládla Milena Pospíšilová, která si zabrala největší místnost, zatímco Tereza s manželem a dcerou se tísnili ve zbytku. Bydlení — věčné téma, které rozhádalo už nejednu rodinu.
Večer, když se Michal vrátil ze stavby, si ho Tereza odchytla v kuchyni a tiše zavřela dveře.
— Musíme si promluvit, — začala opatrně, aby je tchyně neslyšela. — Takhle to dál nejde. Nela roste a potřebuje svoje soukromí.
— A co s tím mám podle tebe dělat? — promnul si kořen nosu. — Mám mámu vyhodit na ulici?
— To jsem neřekla, — polkla Tereza. — Napadlo mě, jestli bychom si nemohli najít něco vlastního. Třeba nejdřív do nájmu.
Michal zavrtěl hlavou.
— Z čeho? Tvůj účetní plat sotva pokryje běžné výdaje, já dělám jen brigády na stavbě. Šetřím, jak to jde, ale na akontaci pořád nemáme.
— A hypotéka? — hlesla.
— To myslíš vážně? — zvýšil hlas. — Zadlužit se na třicet let?
Do napjatého ticha vstoupila Milena Pospíšilová, která se objevila ve dveřích.
— Co se tu děje? Proč se hádáte?
— Tereza by chtěla vlastní byt, — ušklíbl se Michal.
Tchyně sevřela rty.
— A co ti tady chybí? Střecha nad hlavou, všechno po ruce, Nela má školu pět minut od domu. To je snad málo?
— Nejde o vděčnost, — snažila se Tereza mluvit klidně. — Je tu těsno. Nela by měla mít svůj pokoj, je skoro dospělá.
— Takže já mám zmizet? — zúžila Milena oči.
— Ne, tak jsem to nemyslela…
Jenže tchyně už byla otočená zády a práskla dveřmi tak, že se zatřásla okna.
Michal se na ženu podíval vyčítavě.
— Teď se s námi týden nebude bavit. Proč to vytahuješ?
Tereza se sesunula na stoličku.
— Chtěla jsem jen trochu prostoru. Aby ses mě někdy zastal. To je tak přehnané přání?
Michal jí položil ruku na rameno.
— Možná mám řešení. Stavbyvedoucí shání lidi na turnusy na severu. Výplata je tam trojnásobná. Když tam rok, maximálně rok a půl vydržím, mohli bychom mít na základ bytu.
— Jak dlouhé turnusy?
— Tři měsíce pryč, pak týden doma a zase zpátky.
Představila si, že zůstane sama s Milenou Pospíšilovou, a žaludek se jí sevřel.
— Nešlo by najít něco tady? Ve městě?
— Nic jiného není! — vybuchl. — Chceš byt, tak hledám cestu.
Neřekla mu, že se bojí zůstat bez jeho podpory. Že má strach, že ji tchyně semele. Že Nela už teď otce vídá sotva.
— Dobře, — pronesla nakonec tiše. — Jestli si myslíš, že je to správné, jeď.
Od jeho odjezdu uběhly tři měsíce. Zpočátku volal každý večer, potom obden, nakonec jen jednou týdně. Peníze posílal pravidelně, ale částky zdaleka nedosahovaly toho, co sliboval.
— On tam určitě pije, — prohlásila jednoho večera Milena Pospíšilová s jistotou sobě vlastní. — Jsem jeho matka, poznám to.
— Prosím, ne před Nelou, — požádala Tereza potichu.
— A proč ne? Pravda se má říkat.
Nela jen mlčky šťouchala do jídla.
— Třeba je to jinak, — namítla Tereza. — Možná je výdělek nižší, než mu slibovali.
— Ty ho ještě bráníš? — přimhouřila oči tchyně. — Nevidíš, co je zřejmé?
Tereze se stáhl krk, ale hádku nemělo cenu rozvíjet.
— Nelo, máš hotové úkoly?
— Ještě ne, jdu na to, — odpověděla dívka a odešla do pokoje.
Když zůstaly samy, ozvala se Milena nečekaně tišším tónem:
— Jsi s námi opravdu tak nešťastná? Utíkáš od mého syna? Mě nesnášíš?
Přímá otázka ji zaskočila.
— Neutíkám. Jen jsem chtěla, abychom měli vlastní život. Jako jiné rodiny.
— Jako jiné, — zopakovala tchyně. — Co to vlastně znamená? Hypotéka na celý život? Stres z každé splátky? My jsme kdysi bydleli s rodiči a přežili jsme to. Hlavní bylo, že jsme měli kde být.
— Doba se změnila, — odpověděla Tereza tiše. — Každý má jinou představu o štěstí.
— A to štěstí je podle tebe samostatný byt? — zavrtěla hlavou Milena. — Ne všechno se měří zdmi.
Možná měla pravdu. Možná byla chyba v ní, v její neschopnosti přijmout věci takové, jaké jsou.
Ten večer zazvonil telefon. Volal Michal.
— Jak se máte? — zněl odměřeně, skoro cize.
— Dobře, — snažila se o veselý tón. — Nela dostala jedničku z algebry.
— Šikovná, — zašumělo ve sluchátku. — Poslouchej, změnil se nám rozvrh. Domů se dostanu až za měsíc.
— Až za měsíc? Vždyť jsi říkal, že přijedeš příští týden. Nela má narozeniny…
— Nemůžu s tím nic dělat, — přerušil ji ostře. — Taková je práce. Zato peněz bude víc a snad konečně uvidíš, že to všechno má smysl.