Otevřela mladá, unaveně působící žena. Za ní stáli dva kluci.
Maminka jí podala tašky. Žena se rozplakala a objala ji.
Zašeptal jsem:
— Kdo to je?
— Jmenuje se Lucie, — odpověděla paní Eva. — Před třemi lety jí zemřel manžel. Má dva syny, Matěje a Jakuba. Pracuje jako uklízečka na dohodu a zkrácené směny. Vydělá sotva 19 000 Kč čistého.
Vdovský důchod brala jen rok — zanikl jí nárok.
Sirotčí důchod pobírá jen mladší syn, starší už nárok nemá.
A příspěvek na bydlení? Má zažádáno, ale čeká už třetí měsíc — pořád nic.
— A nájem…?
— 11 000. Zbytek nestačí ani na základní jídlo.
— A moje máma…?
— Tvoje maminka jim každý čtvrtek nosí jídlo. Už dva roky. Kupuje ho z vlastního důchodu. A z peněz, které jí posíláš ty.
Díval jsem se na maminku, jak hladí kluky po vlasech a směje se jejich poznámkám.
Jako by to byli její vlastní vnuci.
Když odešla, nešla domů.
Zahla doprava a vešla do malého přízemního domku.
Čekali jsme pár minut. Pak jsem se přiblížil k oknu.
Uvnitř seděl v křesle starší muž na vozíku.
Maminka mu připravovala čaj a četla noviny.
A on se smál.
— To je pan Václav, — zašeptala paní Eva. — Býval učitel češtiny. Před rokem mu zemřela žena. Nemají děti. Tvoje maminka za ním chodí třikrát týdně, aby nebyl sám.
— Ale proč to dělá?
— Protože po smrti tvého táty byla taky sama. A tihle lidé — Lucie, pan Václav, i další — k ní byli milí. Pozdravili ji, zastavili se, vyslechli ji. Teď jim to vrací.
Když maminka vyšla a uviděla mě, zastavila se.
— Honzo? Co tady děláš?
— Chtěl jsem… tě překvapit.
Věděla, že lžu.
Doma v kuchyni, u stolu, kde jsem jedl celé dětství, jsem řekl:
— Paní Eva mi všechno řekla.
Maminka sklopila oči.
— Mrzí mě, že ses to dozvěděl takhle…
— Proč jsi mi to nikdy neřekla? Proč sis neřekla o víc?
Usmála se slabě.
— Protože nejde o peníze, Honzíku. Ty mi posíláš, abych mohla žít. Ale já opravdu žiju jen tehdy, když můžu pomáhat druhým.
Tady mám svůj život. A kdybych jen seděla doma a čekala, až zestárnu… k čemu bych byla?
— Kolik opravdu potřebuješ? Pro sebe, pro Lucii, pro pana Václava?
— Honzo… prosím…
— Řekni.
Chvíli přemýšlela. Pak řekla:
— Asi 7 500 korun měsíčně by pokrylo všechno.
— Dobře. Od příštího měsíce ti pošlu 10 000. Každý měsíc.
Ale mám jednu podmínku.
— Jakou?
— Aby ses už nevymlouvala, že je to „pro tebe“.
Říkej mi pravdu: „Je to pro Lucii.“ „Je to pro pana Václava.“
Chci to vědět. Chci být součástí toho.