— Verunko, zlatíčko, uvař nám něco dobrého! Za hodinku jsme u vás! — hlas Stanislavy Míkaové se z telefonu rozléhal jako poplašný zvon. Neptala se. Nikdy se neptala. Prostě oznámila rozhodnutí a bylo hotovo.
Veronika Mlynářová si přidržela mobil mezi ramenem a uchem a unaveně si promnula spánky. Zase. Proboha, už zase. Potřetí během čtrnácti dnů. Raději ani nepočítala, kolik víkendů za poslední rok strávila tím, že obsluhovala Radimovu rodinu místo toho, aby si odpočinula.
— Stanislavo Míkaová, říkala jsem vám, že dneska opravuju písemky. Mám toho nad hlavu… — pokusila se namítnout, ale ozvalo se jen tupé pípnutí. Hovor byl ukončen.
Samozřejmě. Co taky čekala? Omluvu? Návrh, že přijedou jindy? To sotva.
Radim Kovář právě vyšel z koupelny a ručníkem si energicky sušil vlasy. Vzduchem se šířila vůně jeho mentolového sprchového gelu.
— Kdo tě takhle po ránu prozváněl? — zeptal se lehce, bez stínu obav.
— Tvoje maminka. Jsou na cestě. Zase, — odpověděla Veronika a ani se nesnažila skrýt podráždění.
Radim se usmál, jako by slyšel dobrou zprávu.
— To je fajn, aspoň je uvidíme. Dlouho jsme se neviděli.
Veronika na něj nevěřícně pohlédla.
— Dlouho? Radime, byli tu minulý víkend. A ten předtím taky! Já už nemůžu. Už mě nebaví dělat zdarma kuchařku a servírku pokaždé, když si tvoje rodina vzpomene!
Úsměv mu zmizel.
— Prosím tě, nezačínej. Jsou to moji rodiče. Ne nějací cizí lidé. Připravit oběd snad není taková tragédie. Nechci to po tobě každý den.
Ne každý den… Jen každou sobotu.
V žaludku se jí zvedla známá vlna hořkosti. Mluvit o tom nemělo cenu. Stejně by ji neposlouchal.
Chata, o které snili tři roky, na niž si šetřili z každé výplaty a kvůli níž si odpustili dovolenou u moře, se pomalu měnila v prodloužený obývák Stanislavy Míkaové. Nejprve přijížděla jednou za měsíc. Pak každých čtrnáct dní. A teď? Teď jako by považovala dům za vlastní.
A my jsme tu kdo? Personál?
Přesně za šedesát minut, jak bylo jejím zvykem, se před domem ozval skřípot brzd. Veronika vyšla na verandu s pocitem, jako by kráčela na popravu.
Z ošoupané toyoty Bronislava Míky nevystupovali jen tchán s tchyní. Za nimi se vyhrabaly ještě dva manželské páry. Úplně cizí lidé.
— Tak jsme tady! — hlaholila Stanislava Míkaová a mávala igelitkami s nákupem. — Verunko, tohle jsou Čermákovi a tady Planých. Naši přátelé ze zahrádkářské kolonie. Chtěli jsme jim ukázat vaše hnízdečko. Vždyť je to tu jako v ráji, že?
Veronika zůstala stát jako přikovaná. Tohle přece není skutečné. To se mi jen zdá, problesklo jí hlavou.
Za ní se objevil Radim. Podle jeho výrazu bylo jasné, že o dalších hostech neměl tušení.
— Mami, mohla jsi aspoň říct, že přijedete s někým… — ozval se opatrně.
Stanislava jen mávla rukou.
— Ale prosím tě. Máte přece dost místa. Koupili jsme maso na gril. Bronislav rozdělá oheň a ty, Verunko, připrav nějaké saláty. A brambory v alobalu by se hodily. Ty to umíš tak skvěle!
Hosté se usmívali, obdivovali výhled na řeku a chválili zahradu. Ani je nenapadlo, že jejich návštěva není vítaná.
Veronika se otočila a zabouchla za sebou dveře. V kuchyni prudce postavila konvici na sporák a začala krájet rajčata tak silně, až nůž narážel do prkénka. Představ si, že to nejsou rajčata…
Radim se zastavil ve dveřích.
— Vím, že tě to naštvalo. Ale zkusme to dneska zvládnout v klidu. Pak si s mámou promluvím, aby dávala vědět dopředu.
— V klidu? — otočila se k němu s nožem v ruce. — Přivezla sem cizí lidi bez jediného slova! Do našeho domu! A já mám kolem nich běhat?
— Nedělej z toho drama, — povzdechl si. — Jsou to slušní lidé.
— Mně je jedno, kdo jsou. Já je nepozvala!
— Přestaň vyšilovat.
— Já nevyšiluju. Jen říkám, co si myslím. To už nesmím ani to?
Radim rozhodil rukama.
— Dělej, jak chceš. Jen mě prosím neztrapni před hosty.
Neztrapni jeho. Na tom, že se cítím ponížená já, nezáleží?
Den se vlekl nekonečně. Stanislava Míkaová se usadila v kuchyni a neustále udílela pokyny. „Okurky nakrájej tenčeji.“ „Majonézy přidej víc.“ „Kde máte slavnostní ubrousky?“ Veronika kmitala mezi terasou a sporákem, rozdávala talíře, dolévala pití a nutila se do úsměvu.
Hosté obdivovali jabloňový sad i západ slunce nad řekou. Mluvili o tom, jaké mají štěstí. Veronice mezitím těžkly nohy a záda jí hořela bolestí. Uvnitř se jí usazovala temná tíha.
Když se konečně začali loučit, byla už tma. V kuchyni se vršila hora špinavého nádobí. Ruce se jí třásly vyčerpáním.
— Děkujeme za nádherný den! — rozplývala se Stanislava Míkaová a objímala syna. — A málem bych zapomněla — příští sobotu přijedeme znovu. Tentokrát jen s tatínkem, neboj.
Veronice vyklouzla z ruky talíř. Roztříštil se o dlažbu.
Dost. Už opravdu dost.
Tu noc nezamhouřila oči. Zírala do tmy, zatímco Radim vedle ní klidně oddychoval, roztažený přes půl postele. On byl spokojený. Měl milující rodiče, ženu, která všechno zařídí, a dům, kde se mohou všichni scházet.
A ona? Vzpomínala, jak kdysi seděli v kavárně a na ubrousek si kreslili plán svého vysněného pozemku…