Marek Moravec, mladý prodejce ovoce a zeleniny na trhu, začínal každý den naprosto stejně. Sotva se na obloze objevily první světlé pruhy, už stál u svého stánku. Postupně vykládal bedýnky plné jablek, brambor, okurek i svazků voňavých bylinek a všechno pečlivě rovnal, aby působilo upraveně a lákavě. Jeho práce nebyla jednoduchá. Vstával dřív než většina lidí, tahal těžké přepravky a večer po sobě musel zase všechno uklidit. Přesto si nestěžoval. V tom každodenním rytmu nacházel zvláštní klid a uspokojení. Měl rád ten okamžik, kdy se z hromady zboží stane přehledný, barevný obraz – jablka vyskládaná jako podle pravítka, mrkev srovnaná do úhledných řad, kopr svěže načechraný. V takových chvílích cítil, že jeho úsilí má smysl.
Zákazníci přicházeli a odcházeli a každý z nich přinášel jinou energii. Někteří jen přiběhli, rychle popadli svazek petržele nebo pár rajčat, hodili mince na pult a bez jediného slova zmizeli. Jiní naopak smlouvali o každou korunu, jako by šlo o zásadní životní rozhodnutí. A pak tu byli tací, kteří si přišli spíš popovídat než nakoupit. Marek si občas uvědomoval, kolik lidí kolem něj postrádá obyčejný lidský kontakt, přestože je trh plný hluku a hlasů. Uměl naslouchat a každému věnoval chvíli pozornosti, ale ze všech návštěvníků mu v paměti utkvěla jedna starší paní.
Objevovala se téměř každé ráno. Drobná postava, lehce shrbená, oblečená do kabátu, který už dávno ztratil původní barvu i tvar. Na hlavě měla starou pletenou čepici a v ruce nosila látkovou tašku, která pamatovala lepší časy. Marek ji poznal už z dálky. V jejím unaveném, a přesto laskavém obličeji bylo cosi klidného, co ji odlišovalo od ostatních spěchajících lidí. Nejvíc ho však přitahoval její pohled – hluboký, zamyšlený, jako by se nedívala jen na zboží před sebou, ale i skrz něj, někam dál.
Vždy se zastavila právě u jeho stánku. Přistoupila pomalu, téměř váhavě, a dlouze si prohlížela vystavené ovoce a zeleninu. Její oči klouzaly po jablkách a bylinkách, jako by mezi nimi hledala něco výjimečného. Nakupovala však jen zřídka. Někdy si vybrala malý svazek kopru, jindy dvě jablka – nikdy nic navíc. Často tam stála déle než ostatní. Marek si všiml, že občas vytáhne z kapsy drobné, pečlivě je přepočítá a pak je zase tiše vrátí zpět. V takových chvílích se jí ramena nepatrně svěsila a v očích se objevil stín zklamání. Potom se beze slova otočila a pomalu odcházela.
Marek to nemohl přehlížet. Zpočátku ji jen mlčky sledoval, ale postupně v něm rostl zvláštní pocit. Nebyla to lítost nad jejím obnošeným kabátem. Spíš ho zasáhlo, jak silně toužila něco si dopřát a zároveň si to zřejmě nemohla dovolit. Bylo zřejmé, že i pár korun pro ni znamená rozdíl. A právě to Marka píchlo u srdce.
Jednoho dne, když opět postávala před jeho pultem, se odhodlal prolomit ticho.
„Babičko, hledáte něco konkrétního?“ oslovil ji přátelsky, s jemným úsměvem, aby ji nezaskočil.
Žena se lehce zarazila, ale neutekla. Podívala se nejprve na něj, potom na vystavené zboží, a nakonec se pousmála. Její úsměv byl tichý a trochu rozpačitý, přesto upřímný.
„Jen se tak dívám,“ odpověděla sotva slyšitelně.
Ta dvě prostá slova v něm zůstala znít ještě dlouho. Byla v nich zvláštní prázdnota, jako by si zvykla spokojit se pouze s pohledem místo skutečné radosti z nákupu. Od toho dne pro něj bylo těžké sledovat, jak odchází s prázdnou taškou. Její vzdalující se postava v sepraném kabátě mu připomínala, že existují věci důležitější než denní tržba. Svět sice změnit nedokázal, ale pomoci jednomu člověku – to v jeho silách bylo.
Následujícího rána proto stál u stánku s jiným odhodláním. Jakmile ji spatřil přicházet mezi ostatními, okamžitě ji poznal: stejná čepice, stejný kabát i pomalá, nejistá chůze. Směřovala k jeho pultu tak opatrně, jako by každý krok předem zvažovala a rozmýšlela si, zda se má zastavit, nebo raději projít dál.