Když babička s dědou převedli na Annu byt darem, všechny její kamarádky jí říkaly:
— Ty se máš! Dominika není schopná nastřádat ani na první splátku jednopokojového bytu. Já ještě bydlím s rodiči, na pronájem nemám peníze. Jana s manželem bydlí v podnájmu a tobě jen tak přistál třípokojový byt. Nemusíš už řešit bydlení, můžeš se vdávat, mít děti a žít si hezky po svém! — povzdechla si její kamarádka Petra.
— No, vlastně tam bydlí babička s dědou, — oponovala Anna, i když pocit, že je majitelkou, byl samozřejmě příjemný.
— No však ano, ale nejsou věční, jestli se nepletu, je jim skoro osmdesát, že? Promiň, že to takhle říkám, — zamýšlela se Petra. — Než dostuduješ, vdáš se, víš kolik času ještě uteče? Jana s Dominikou dávají každý měsíc skoro půl výplaty za nájem, a ty už máš všechno připravené. Nemysli si, že ti závidím, ale to je prostě skvělý!
Ve skutečnosti to měla Anna u babičky a dědy vždycky ráda.
Jako dítě u nich trávila spoustu prázdnin a dokonce měla i svůj vlastní pokoj. A ten byt pro ni vždycky byl jako druhý domov. Babička s dědou bydleli každý zvlášť, každý měl svůj pokoj.
Vysvětlovali to jednoduše — děda rád kutí, má tam dílnu a všelijaké nářadí. Malá televize, gauč hned vedle, vrtá se v něčem do noci a když na něj přijde spaní, svalí se na gauč a spí jak dřevo.
Babička zase špatně usíná, když dědeček chrápe. A navíc ráda plete, kocour Miloslav se jí přitulí k nohám a jen čeká, kdy jí ukradne klubíčko. U babičky bylo útulno, v pokojíku čisto. Ale i u dědy to bylo zajímavé — měl na poličkách plno různých výrobků, se kterými si Anna jako malá často hrávala. Připadalo jí, že babička s dědou žijí naprosto pohádkový život.
Na rozdíl od jejích rodičů, ti se pořád hádali a na Annu křičeli. Ale jednou Anna náhodou zaslechla jejich rozhovor – a pořádně se podivila!
— Ještě že nejsi jako tvůj táta, — řekla máma tátovi potichu v kuchyni, — Ten se uklidnil až věkem, ale co on udělal ubohé Jiřině s nervama! Kolikrát to málem skončilo rozvodem!
— Díky Bohu, že to neskončilo, táta měl fakt nálady, a ještě k tomu byl záletník. Máma zas moc neuměla vařit – on hned kritizoval. Uviděl prach a už nadával, porovnával ji s jinýma. Byli úplně jiní, máma víc vydělávala, a táta zas chtěl, aby vedla domácnost.
— Nemiloval ji, myslím já. Ale co už, dneska už to nemá cenu řešit. Díky Bohu, že spolu pořád žijí, — máma se rozhlédla a uviděla Annu, tak hned změnila téma, — No teda, tady je naše Anička, radši si dáme čaj, táta koupil dort.
— Díky, mami, já nechci dort, po něm se přibírá, — vymluvila se Anna.