— Ale prosím tě, tobě to přece nehrozí, můžeš jíst, co hrdlo ráčí – vždyť jsi tak štíhlá, — zasmála se maminka a pak se zeptala: — Ty ses snad zamilovala?
— Mamí! — vyhnula se odpovědi Anna, ačkoli maminka měla pravdu.
Nedávno se totiž seznámila s jedním klukem. Vítek byl jen o něco málo starší, říkal Anně „milá holčičko“ a staral se o ni, což jí bylo příjemné.
Vítek byl samostatný, měl vlastní internetový obchod.
Líbil se i jejím kamarádkám, hned začaly naznačovat: — No vida, Aničko, tobě to všechno hezky klape. Byt už máš, studia ti brzy skončí, práci ti už nabídli, a vypadá to, že se ti rýsuje i ženich!
Vítek se k Anně od začátku přilepil, řekl, že se do ní zamiloval na první pohled. Celý měsíc se vídali téměř denně – až jednoho dne Vítek pronesl:
— Hele, prý máš nějaký byteček? Tak pojeďme tam? Venku prší, je sychravo, ale doma je teplo, pustíme si televizi.
Když se ale dozvěděl, že tam bydlí děda s babičkou, hned zvadl. A potom začal navrhovat schůzky čím dál míň, až nakonec zmizel úplně.
„Asi slyšel o tom bytě, myslel si, že jsem bohatá, tak se chytil… No a dobře, že to takhle dopadlo, takového já nechci!“ — pomyslela si Anna.
Ale i tak ji napadla myšlenka, která ji znepokojila – svým způsobem cítila rozčarování. Už několik let je sice vlastníkem, ale ve skutečnosti nic nemá! Podívejme se na Dominiku — ta už má skoro naspořeno na první splátku. Myslí si, že se nevdá, protože o ni kluci nejeví zájem, a tak si všechno chce vydobýt sama, na nikoho nespoléhá.
A Janě platil nájem její manžel Martin. Nedávno si našel práci s dobrým platem. A tak se rozhodli zatím bydlet u jejích rodičů a šetřit na vlastní byt.
A Anna? Na papíře vypadá všechno skvěle, ale ve skutečnosti je to k smíchu! V tom jejím bytě žije babička s dědou. Nedávno se jí babička svěřila, že jejím snem je, aby se Anna provdala a žila s nimi.
Anna ji nechtěla ranit, ale tahle představa se jí vůbec nelíbila. Jedna věc je přijít na návštěvu, a druhá – žít tam natrvalo.
Večer se Anna zastavila u nich na návštěvu. Děda byl otrávený, doma byl nepořádek, babička onemocněla a úplně odpadla.
— Přes den spí, ale v noci se začne courat, budí mě, — hudroval děda — A začala zmatkovat, říká mi jménem tvého otce. Prý: Radime, proč nejsi v práci? Takže, vnučko, zůstaň na noc, pomož mi, jsem taky starý, nezvládám to tu, ani s tvojí babičkou!
Anna tam zůstala, ale babička jí skutečně v noci nedala spát. Po domě chodila, hledala nějakou Ivetu a dědu za něco plísnila.
Po několika dnech byla Anna tak unavená, že už nevěděla, co dělat – jaká škola? O čem to vůbec mluvíme!
— A cos čekala? Budeš se o ně muset starat, je to přece tvůj byt, my chodíme do práce, — řekl táta.