Ale máma ho přerušila: „Radime, to ses zbláznil? Má snad přestat chodit na vysokou?“
„A kdo se o ně postará?“ opáčil.
„Musíme najít pomocnici, nebo rovnou pečovatelku, poptám se u známých. Jinou možnost nevidím,“ navrhla zamyšleně máma.
Doslova hned druhý den Anna uviděla na domě vyvěšený inzerát: „Pečovatelka s ubytováním – levně“, a strhla si ho.
„Zkusíme to, má dobré reference, našla jsem si ji na sociálních sítích,“ radovala se máma.
Iveta se skutečně ukázala jako velmi příjemná žena. Jen když spatřila kocoura, řekla, že má alergii na kočky, ale ne silnou. Pokud nedojde k přímému kontaktu, zvládne to.
A Miloslav se s ní stejně nechtěl moc bavit – schovával se a syčel, když se k němu přiblížila. Přitom dřív cizí lidi snášel v klidu.
Jinak ale všem vše vyhovovalo, a Iveta se pustila do práce. Udělala doma pořádek. Začala výborně vařit a krmila babičku, které úplně zmizela chuť k jídlu. Ale babičce se nelepšilo. Přivolaní lékaři říkali, že jde o nevratné změny související s věkem. Špatně prokrvený mozek a brzy to bude horší.
Bylo vidět, že se Iveta opravdu snaží, děda dokonce začal méně bručet. I když sám silně kulhal, chodil shrbený a stěžoval si na bedra.
Brzy lékaři navrhli umístit babičku do specializovaného domova pro seniory. Aby tam podstoupila kúru, která by zpomalila postup nemoci.
Tátu hodně zarmoutilo, že je jeho mámě tak zle. Anně i mámě bylo babičky taky moc líto, ale co se dá dělat – stáří.
A tak brzy babičku odvezli do domova za městem.
Anna to nesla těžce, ale rozhodla se, že za babičkou bude jezdit. A dědovi je vlastně taky třeba pomoct.
Jenže když k dědovi přijela, hodně ji to překvapilo.
Dveře jí otevřela… Iveta. Trochu zrozpačitěla a vysvětlila: „Josef mě poprosil, abych zůstala. Sám stěží chodí, nemůžu ho přece nechat!“
Anna souhlasila, i jí to tak přišlo snazší – navíc babička s dědou měli nějaké úspory, ať si to z toho platí.
Ale rodiče na to, že Iveta zůstala s dědou, zareagovali nějak podivně.
„Kolik té Ivetě vlastně je?“ zeptal se táta s podivnou podezřívavostí v hlase.
„Asi něco přes šedesát, proč?“ nechápala máma.
„No proto! Táta se dal zase do starého, černého na bílé neumyješ!“ odpověděl táta s pohrdáním. A pak se zeptal Anny: „Byla jsi za babičkou v tom domově? Jak se má?“
Za babičkou jezdila Anna docela často. I když to moc smysl nemělo – někdy ji babička ani nepoznala a říkala zvláštní, zmatené věci.
„To jsme si taky všimli. A přitom jí to vždycky dobře myslelo, narozdíl od táty,“ procedil otec zlověstně skrz zuby. „Pojďme do toho domova, udělat si pořádek!“