Babička seděla v křesle ve svém pokojíčku a dívala se z okna.
Otočila se a nesmírně se zaradovala: „Radime, Marcelo, Anno, to je tak krásné, že jste přijeli všichni spolu!“
Hned vzápětí vešla do pokoje ošetřovatelka a přísně řekla: „Momentálně je návštěvní doba ukončena, Jiřina musí vzít léky.“
„A co jí to dáváte? Bylo mi řečeno, že tady všechno probíhá na bylinkové bázi. Hlavní prý je posilovací cvičení, hudební výchova, malování. Jsem její syn, mám právo vědět, co jí dáváte!“
Ošetřovatelka znejistěla: „Její manžel řekl, že špatně spí a v noci zlobí, mohla by si ublížit. Takže jí dáváme prášky na spaní, které jí dával manžel a které jí předepsali na poliklinice.“
„Aha, manžel dával! Tak to je ten, kdo ji krmil všelijakými nesmysly! No jo, táta se v důchodu úplně pomátl, rozhodl se zbavit staré manželky a zahříval postel pečovatelce Ivetě! Dost! Bereme Jiřinu domů. Anno, Marcelo, pomozte mamince se sbalit!“
Dědečka s ostudou vykázali k Ivetě a on se ani nebránil. Táta sice řekl, že ho stejně Iveta pravděpodobně vyhodí, protože bez bytu ji nezajímá. Myslela si totiž, že majitelem je Josef.
„Takže tátu si vezmu k sobě. Anebo lépe – pošleme ho do domova!“ řekl ostře Radim.
A Jiřina se za pár dní úplně zotavila. Jen slabost přetrvávala.
Anna se k babičce přestěhovala a zmizel v ní odpor žít v tom bytě.
Miloslav byl prostě šťastný. Zhubnul, celou tu dobu se skrýval před nenáviděnou novou paničkou. Několikrát ji škrábnul, když ho chtěla vyhodit z domu, a skoro nic nejedl.
„Tak a teď nastal tvůj čas,“ podívala se babička na Annu jasnýma očima, „hospodář si tu, jak chceš.“
„Ale ne, babi, pojďme spolu, chci, aby to bylo podle tebe, aby sis ještě dlouho v klidu užívala života a byla šťastná,“ objala babičku Anna.
„Já už se smířila, myslela jsem, že je konec, že už se ani nepočítají dny, všechno jen mlha v hlavě,“ smutně pronesla Jiřina.
„Jo, babi, zrada je hrozná věc, ale my jsme to zvládli – a v tomhle domě teď budou bydlet štěstí a radost!“ slíbila Anna.
„Budu se z tebe radovat, moje milovaná. Chtěla bych, abys potkala dobrého člověka, neudělala chybu jako já. A dožít se pravnoučat, aspoň jedním očkem je vidět.“
„Budu se snažit, babičko, nepouštět si do života špatné lidi – a teď už u nás všechno bude dobré,“ slíbila Anna. Děkuji vám za lajky, komentáře a sledování!
Sdílejte prosím povídku na sociálních sítích – autorovi to udělá radost!