…uvažovala – ne o tom, co cítí k Bronislavovi Markovi, to si přiznala už dávno. Přemýšlela o něčem jiném: co s tím vědomím udělá teď.
Gabriela Šimonová umírala. Ne dnes, možná ani ne za měsíc – ale ten směr byl daný. Její srdce jelo na doraz, léky ho držely při životě, jenže každým rokem jich přibývalo a mezery mezi pobyty v nemocnici se zkracovaly. Minulou zimu strávila tři týdny na oddělení. Lékař tehdy mluvil s maminkou potichu na chodbě, ale Kristýna Kolářová zaslechla dost. Nemusela slyšet všechno. Stačil tón.
A teď tu byl on – Bronislav, s klidným pohledem a těžkými taškami z obchodu, které brával automaticky, aniž by o tom přemýšlel. Díval se na Gabrielu tak, jak se na člověka dívá jen výjimečně. A Gabriela mu pohled vracela. Mezi nimi se rodilo něco skutečného, živého, cosi, co se neptá na svolení a nevysvětluje se.
Kristýna si položila otázku: mám na to právo?
Gabriela umírala. Nebyla to přehnaná obava ani noční fantazie, ale lékařský fakt, který v sobě Kristýna nosila už léta. A muž, do něhož se zamilovala – poprvé od smrti manžela, poprvé tak, že jí stačil jeho hlas na chodbě a ruce se jí roztřásly – ten muž hleděl na její sestru způsobem, jakým se člověk dívá jen jednou za život.
Jak to někomu vzít? Jak říct: počkej, tohle patří mně? Jak soupeřit s někým, kdo nemá čas soutěžit?
Na Gabrielu se nedalo zlobit. Nedalo se jí závidět. Nedalo se chtít vlastní štěstí, když by to štěstí mohlo být posledním světlem v jejím životě. Kdyby si Kristýna vybrala sebe, ubrala by sestře to jediné, co jí ještě zůstalo. Ne úmyslně. Prostě tím, že by stála vedle něj.
Ležela tehdy ve tmě a docházelo jí, že rozhodnutí padlo už dřív. Ne dnes. V okamžiku, kdy zahlédla jeho ruce na Gabrieiných ramenou a v sobě pocítila to tiché složení, o kterém přemýšlela. Teď si to jen dokázala pojmenovat.
A odpověď, kterou v sobě našla, nebyla kladná.
Začala se vytrácet. Pozvolna, nenápadně – jako voda, která proteče mezi prsty. V práci si domluvila víc směn. Dělala účetní v menší stavební firmě, přesčasy tam nebývaly běžné, ale když požádala, vyšli jí vstříc. Po večerech se zdržovala – někdy zašla do obchodu, jindy k přítelkyni, občas šla domů pěšky oklikou přes park.
Byla doma méně. A když přišla, Bronislav už často seděl u nich, držel hrnek s čajem a rozmlouval s Gabrielou. Kristýna pozdravila, převlékla se a zabavila se něčím v kuchyni nebo ve svém pokoji.
Gabriela ji občas pozorovala tím svým pronikavým pohledem, který měla od dětství. Uměla se dívat tak, že člověk měl pocit, jako by byl průhledný. Nic však neříkala.
Začátkem července se s Bronislavem potkali v domě na schodišti. Kristýna se vracela z práce, on právě odcházel. Zastavil se.
„Poslední dobou vás skoro nevidím,“ poznamenal.
„Je toho hodně,“ odpověděla stručně.
Podíval se na ni déle, než vyžadovala zdvořilost.
„Gabriela po vás smutní,“ dodal.
„Brzy budu chodit dřív. Jakmile se to v práci uklidní.“
Minula ho a zamířila k výtahu. Stiskla tlačítko a cítila jeho pohled na zádech. Neotočila se.
V kabině výtahu se zadívala na svůj odraz v kovových dveřích. Tvář měla klidnou, téměř bezvýraznou. Klid si osvojila už dávno – v dětství, kdy ve tmě čekala, až na ni přijde řada na polibek na dobrou noc.
V červenci Gabrielu znovu hospitalizovali. Nebylo to poprvé – a podle lékařů ani naposledy – ale tentokrát bylo něco jiné. Ticho kolem toho bylo hlubší, vážnější. Maminka zavolala Kristýně do práce. Nepotřebovala vysvětlovat. Stačil jí tón hlasu, aby věděla, že musí hned přijet.
Gabriela ležela u okna ve dvoulůžkovém pokoji. Za závěsem spala starší paní s frakturou kyčle. Ve vzduchu byl cítit dezinfekční prostředek a cosi nasládlého, co Kristýna nedokázala určit.
První, co ji napadlo, když vstoupila, bylo, že sestra působí drobně. Gabriela pro ni vždycky byla ta větší, starší, první ve všem. Teď ležela pod nemocniční dekou a vypadala menší než ona.
„Tak jsi přišla,“ řekla Gabriela bez výčitek, spíš jako konstatování.
„Samozřejmě,“ odpověděla Kristýna a posadila se k ní.
Maminka odešla za lékařem. Zůstaly samy.
„Bronislav tu byl,“ pronesla Gabriela. „Včera. Přinesl meruňky. Nemohla jsem je jíst, ale přinesl je.“
„To je hezké,“ řekla Kristýna.
„Víš, co se děje? Mezi námi?“
Kristýna jí pohlédla do očí.
„Vím,“ odpověděla tiše.
Gabriela na okamžik zavřela víčka.
„A?“
„A nic. Je to v pořádku. Tak to má být.“
Dlouho bylo ticho.
„Myslíš?“ zeptala se nakonec.
„Ano.“ Byla to pravda. Ne celá – jen ta část, kterou dokázala vyslovit.
Bronislav chodil obden. Kristýna si návštěvy plánovala tak, aby se s ním míjela – brzy ráno nebo pozdě večer. Jednou se přesto potkali ve dveřích pokoje. On vycházel, ona vcházela. Ustoupil a podržel jí dveře.
„Dobrý večer.“
„Dobrý.“
Gabriela je z postele sledovala s výrazem, jako by věděla víc než oni oba dohromady.
Kristýna se za ním neohlédla. Jen slyšela jeho kroky na chodbě, pravidelné a klidné, dokud nezmizely.
„Sedni si,“ vyzvala ji Gabriela.
Poslechla.
„Chtěl s tebou mluvit. Řekla jsem mu, že jindy.“
Kristýna mlčela.
„Myslí si, že se mu vyhýbáš. Řekla jsem, že máš hodně práce.“
„Děkuju.“
„Nedělej to pro mě,“ pousmála se slabě Gabriela. „Udělala jsem to pro sebe. Je pro mě snazší, když tu nejsi. Ne že bych tě neměla ráda. Jen… s tebou přemýšlím, co si myslíš ty. S ním prostě jsem.“
Kristýna přikývla. Právě to bolelo nejvíc – že jí rozuměla.
Srpen přišel s deštěm. Gabrielu pustili domů v polovině měsíce. Ne proto, že by se zlepšila. Prý bude doma klidnější. Doma, s rodinou, to bude lepší.
Bronislav chodil každý den. Kristýna si upravila režim tak, aby se téměř nepotkávali. Odcházela dřív, vracela se pozdě.
Jednou ji však z práce pustili už v šest. Vešla do bytu a z Gabrieina pokoje zaslechla jeho hlas. Četl nahlas – nejspíš básně. Gabriela se zasmála, tiše, ale opravdově.
Kristýna se tiše vyzula a odešla do kuchyně. Postavila vodu na čaj a dívala se z okna na mokrý dvůr, na lavičku, kde v červnu seděli všichni tři. Uvědomila si, že právě ten smích je důvodem, proč přichází pozdě a odchází brzy.
Nebyla to oběť. Ani ušlechtilost. Jen ten zvuk.
Když konvice zapískala, zalila si čaj a zůstala sama u stolu, zatímco z vedlejšího pokoje zněl hlas předčítající verše. Bylo to současně nesnesitelné i správné.
V září to Gabriela vyslovila nahlas. Seděly spolu večer v obýváku – Bronislav odešel před hodinou, maminka byla ve svém pokoji.
„S Bronislavem… No, víš,“ řekla bez okolků.
„Vím.“
„Chci, abys to věděla.“
„Mám radost.“
Gabriela si ji dlouze prohlížela, jako kdysi, když zkoumala, jestli Kristýna mluví pravdu.
„Opravdu?“ zeptala se tiše.
„Ano.“ Opět pravda. Ne úplná, ale ta, která se nejvíc podobala celku.
Gabriela se obrátila k oknu a dlouho mlčela.
„Nechci po tobě, abys to chápala,“ řekla nakonec. „Jen…“