– Co jsi to řekl? – Klára strnula, cítila, jak jí krev tuhne v žilách. Telefon jí málem vypadl z třesoucí se ruky.
– Řekl jsem, že dům je prodaný, – zopakoval. – Kupující už složil zálohu. Dokumenty jsou podepsané. Je čas se vystěhovat, Kláro.
Sesunula se na židli v malé kuchyni. Oknem proudilo teplé červencové světlo a odráželo se od dřevěného stolu, který spolu s Tomášem vybírali před deseti lety. Tenhle dům na předměstí, s vrzajícími podlahami a výhledem na březový háj, byl jejich společným snem. Jejich útočištěm. Nebo si to aspoň myslela.
– To jsi nemohl, – Klářin hlas se zlomil. – To je náš dům, Tomáši! Kupovali jsme ho společně!
– Společně? – uchechtl se. – Mám ti připomenout, čí peníze byly na první splátku? Moje. A právně je dům napsaný na mě. Takže promiň, ale mám na to právo.
Klára věděla, že Tomáš je schopný leccos, ale tohle? Prodat jejich dům, aniž by jí o tom řekl jediné slovo? To bylo zrada, kterou nečekala ani po všem, co mezi nimi bylo.
Klára vstala a prošla se po pokoji, snažíc se otřást třesem. Na zdi visel starý kalendář s fotografií z jejich první společné dovolené – ona a Tomáš, opálení a šťastní, v pozadí Crikvenica. Klára ho strhla ze zdi a hodila do koše.
– Jak se opovážil? – zamumlala a zadívala se na svůj odraz ve skleněných dvířkách skříně.
Rozvod s Tomášem byl těžký, ale myslela si, že to nejhorší má za sebou. Před půl rokem si sbalil kufry a hodil jí přes rameno: „Jsem unavený, Kláro. Potřebuju změnu,“ a odešel za svou novou známostí, nějakou dvacetiletou trenérkou fitness. Klára to přežila jako bouři – se zatnutými zuby, s bezesnými nocemi, ale s pevnou vírou, že to zvládne. Dům zůstal jejím bezpečným místem. Netušila, že Tomáš plánuje vzít i to poslední.
Telefon zavibroval. Zpráva od její kamarádky Jany: „Kláro, jsi v pohodě? Tomáš právě hodil na sítě fotku s nějakou ženskou v restauraci. Prý slaví prodej.“
Klára otevřela aplikaci a její pohled okamžitě padl na příspěvek. Tomáš v drahém obleku, se sklenkou vína, vedle něj ta trenérka – Karolína – celá ověšená zlatými náramky. Popisek: „Nová etapa, nový život. Díky za obchod století!“
– Hajzl, – zašeptala Klára a cítila, jak jí pálí slzy v očích.
Hodila telefon na stůl a odešla do obýváku. Na polici nad krbem stál rámeček s jejich starou fotkou – jak s Tomášem natírají stěny v tomhle domě. Tenkrát si umazala nos barvou a on se smál a fotil ji. Klára vzala rámeček, chtěla ho rozbít, ale místo toho ho jen obrátila lícem dolů. Ničit – to byl jeho styl, ne její.
K obědu se Klára rozhodla, že nemá cenu sedět a plakat. Vytočila číslo své staré kamarádky Jany, která pracovala jako právnička ve městě.
– Jani, potřebuju pomoc, – řekla, sotva skrývala chvění v hlase. – Tomáš prodal náš dům. Bez mého souhlasu. To jde?
– Prodal?! – Jana zalapala po dechu. – Kláro, to myslíš vážně? Jak to mohl udělat? Vyprávěj od začátku.
Klára převyprávěla hovor s Tomášem, každé jeho slovo ji bodalo do srdce jako nůž. Jana mlčky naslouchala, jen občas se doptala na detail.
– Tak, – řekla nakonec. – Za prvé, uklidni se. Za druhé, sbal se a přijeď ke mně do kanceláře. Musíme se podívat na dokumenty k domu. Pokud je dům napsaný na Tomáše, neznamená to nutně, že ho mohl prodat bez tvého vědomí. Kupovali jste ho přece za manželství?
– Ano, – přikývla Klára. – Ale říkal, že první splátka byla z jeho peněz a že je to právně jeho.
– To není tak jednoduché, – Jana mluvila rychle, věcně. – Dům koupený za dobu manželství se považuje za společné jmění, i když je napsaný jen na jednoho z vás. Musíme zkontrolovat, jestli někde není skulina. Přijeď, hned se na to vrhneme.
Klára zavěsila a cítila malé ulehčení. Jana byla vždy její záchranný kruh – pragmatická, razantní, ale srdcem ochotná posunout hory kvůli přátelům.
Sbalila tašku, hodila do ní notebook, dokumenty k domu a pár lahví vody – den sliboval být dlouhý. Na rozloučenou prošla dům, dotýkala se stěn, jako by se loučila. V ložnici jí padl zrak na starou komodu, kterou kdysi s Tomášem společně renovovali. Otevřela šuplík – byla tam jejich stará lístečka z prvního roku manželství: „Klára a Tomáš, navždy.“ Zmuchlala papírek a hodila ho do koše.
– Navždy, – hořce se usmála. – Jasně.
V Janině kanceláři, malé, ale útulné místnosti v centru Olomouce, vonělo po kávě a papírech. Jana v přísném šedém kostýmu seděla za stolem zasypaným složkami. Její zrzavé vlasy byly stažené do vysokého culíku, brýle sklouzly na špičku nosu.
– Ukaž, co máš, – řekla, sotva Klára vešla.
Klára vyložila dokumenty: kupní smlouvu domu, výpis z katastru, oddací list, který se dodnes nedokázala přinutit vyhodit. Jana si vše pečlivě prohlížela a mračila čelo.
– Tak, – řekla konečně. – Dům je opravdu napsaný na Tomáše. Ale tady je háček. Vidíš to? – ukázala prstem na smlouvu. – Tady je uvedeno, že koupě proběhla za manželství. To znamená, že dům je součástí společného jmění. Bez tvého notářsky ověřeného souhlasu ho neměl právo prodat.
– Ale on říkal, že už ho prodal! – Klára rozhodila rukama. – A kupující už zaplatil zálohu!
– To ještě není všechno, – Jana vzhlédla. – Prověřila jsem registr. Obchod zatím právně zaregistrován není. To znamená, že dům je zatím pořád váš. Ale pokud už je záloha složená, budou chtít rychle dokončit převod. Musíme jednat hned.
– Co máme dělat? – Kláře se zase sevřelo hrdlo úzkostí.
– Nejprve podáme žádost na katastr, aby zastavili registraci převodu, – Jana už klepala do klávesnice. – Pak půjdeme k soudu. Jestli Tomáš prodal dům bez tvého souhlasu, dá se ta smlouva napadnout. Ale Kláro, připrav se, že bude bojovat do posledního dechu. Ty ho znáš.
Klára přikývla. Znala. Tomáš byl mistr manipulací. V manželství vždy obrátil situaci tak, že se cítila vinná i za jeho chyby. Ale teď? Teď se vzdát nehodlala.
– A co když prohraju? – zašeptala.
Jana se na ni podívala přes brýle.
– Neprohraješ, – řekla pevně. – Nedovolím to. Ale musíš se připravit. Nebude to lehké.
Když se Klára vrátila domů, našla na zápraží vzkaz. Úhledné písmo, rozhodně ne Tomášovo: „Kláro, ozvěte se mi. Je to důležité. Anna, vaše realitní makléřka.“
– Makléřka? – zamumlala Klára zamračeně.
Zavolala na číslo z vzkazu. Ozvala se žena, která se představila jako Anna, makléřka zajišťující prodej domu. Její hlas byl klidný, ale profesionální.
– Paní Kláro, chápu, že je situace složitá, – začala Anna. – Tomáš mi řekl, že o prodeji víte, ale vždy kontroluji dokumentaci. Když jsem uviděla, že dům byl koupen za manželství, rozhodla jsem se ověřit vše i u vás. Dala jste souhlas k prodeji?
– Ne, – řekla Klára nekompromisně. – A ani to neplánuju.
– Rozumím, – Anna se na chvíli odmlčela. – Pak máme problém. Kupující už složil zálohu a Tomáš na mě tlačí, ať obchod dokončíme co nejrychleji.
– Neměl na to právo, – Kláře se chvěl hlas hněvem. – Ten dům je stejně i můj!
– Chápu vás, – řekla Anna tiše. – Sejděme se zítra. Řeknu vám vše, co vím. Třeba najdeme řešení.