Klára souhlasila, i když v ní všechno vřelo. Chtěla se vrhnout k Tomášovi do nové garsonky, kde teď možná pije víno s Karolínou, a říct mu přesně, co si o něm myslí. Místo toho ale zamířila do zahrady, kde rostly její milované pivoňky. Jejich vůně ji uklidňovala. Posadila se na lavičku, kterou s Tomášem postavili v prvním roce po přestěhování, a zavřela oči.
– To je můj domov, – zašeptala. – A já ho nedám.
Druhý den se Klára sešla s Annou v kavárně nedaleko. Anna byla žena kolem čtyřicítky, s laskavýma očima a jemným úsměvem. Objednala si latté a hned přešla k věci.
– Kláro, pracuji jako realitní makléřka už patnáct let, – začala. – A věřte mi, viděla jsem ledacos. Váš případ není nijak výjimečný. Manželé – bývalí i současní – se často snaží obcházet majetkové dohody. Ale vy máte šanci.
– Jakou? – Klára sevřela šálek s čajem, bála se doufat.
– Tomáš podepsal předběžnou smlouvu s kupujícím, – vysvětlila Anna. – Jenže bez vašeho souhlasu je ta smlouva neplatná. Problém je, že už přijal zálohu – sto tisíc korun. Pokud se obchod zruší, musí peníze vrátit i s úroky. A podle toho, co mi říkal, takové peníze nemá.
– Takže se dostal do pěkného maléru? – Klára v sobě pocítila škodolibé uspokojení.
– Dá se to tak říct, – usmála se Anna. – Ale kupující je seriózní podnikatel. Nebude čekat. Když obchod padne, může Tomáše žalovat. A to je vaše trumfová karta.
Klára se zamyslela. Nechtěla, aby to skončilo u soudu. Ne že by jí bylo Tomáše líto – zasloužil si, co přišlo. Ale soudy, právníci, nekonečné papírování… Byla unavená. Chtěla jen žít ve svém domě, poslouchat zpěv ptáků a nemyslet na zrady.
– A když se nechci soudit? – zeptala se. – Je jiná cesta?
Anna se na ni pozorně zadívala.
– Je, – řekla. – Ale je riskantní. Můžete se pokusit dohodnout s Tomášem přímo. Pokud přizná, že neměl právo dům prodat, můžete jeho podíl odkoupit. Nebo dům prodat, ale za vašich podmínek, a peníze si rozdělit.
– Dohodnout se s Tomášem? – Klára se hořce rozesmála. – Vy ho neznáte. Ten raději zhavaruje, než aby se dohodl.
– Pak soud, – pokrčila rameny Anna. – Ale já bych zkusila promluvit. Lidé někdy překvapí.
Večer seděla Klára na terase a dívala se na západ slunce. Obloha byla růžová se zlatými pruhy, a jezero za domem ji odráželo jako zrcadlo. Milovala ten okamžik dne, kdy všechno utichne a člověk může prostě jen být. Jenže dnes byl ten klid narušený.
Vytočila Tomášovo číslo. Zvedl to až na druhý pokus a v jeho hlase byla slyšet ostražitost.
– Co chceš, Kláro? – zeptal se.
– Potřebujeme si promluvit, – řekla co nejklidněji. – O domě.
– Vždyť jsem ti říkal, že je prodaný, – odsekl. – Co tím sleduješ?
– Snažím se o spravedlnost, – odpověděla. – Neměl jsi právo ten dům prodat. A to víš.
– Spravedlnost? – zasmál se. – Kláro, ty jsi vždycky byla tak naivní. To je můj dům, moje prachy. Chceš bojovat? Tak pojď k soudu. Uvidíme, kdo vyhraje.
– Tomáši, – zhluboka se nadechla, – vím o záloze. A vím i to, že obchod není ještě zregistrýrovaný. Když podám žalobu, proděláš víc než jen dům.
Na druhém konci zavládlo ticho. Klára skoro slyšela, jak zatíná zuby.
– Co chceš? – zeptal se nakonec.
– Chci, abys uznal, že jsi pochybil, – řekla. – A aby se to vyřešilo bez soudů.
– Bez soudů? – uchechtl se. – Myslíš, že ti ten dům jen tak odevzdám?
– Já po tobě nechci, abys mi ho daroval, – odpověděla. – Ale nedovolím ti mi ukrást něco, co jsem budovala celé roky.
Zmlkl. Klára čekala, s tlukoucím srdcem.
– Dobře, – řekl nakonec. – Sejdem se zítra. U makléřky. Ale nemysli si, že mě jen tak zlomíš.
Zavěsila a zadívala se na hladinu jezera. Vítr čechral vodní hladinu a někde v dálce zařvala racek. Klára najednou pochopila, že poprvé po dlouhé době se necítí jako oběť. Byla připravená bojovat.
Ale něco jí napovídalo, že zítřejší setkání s Tomášem přinese překvapení.
– Tomáši, neměl jsi na to právo, – řekla Klára, svírajíc pěsti, a pohlédla mu do očí přes stůl v kanceláři realitní makléřky. – A ty to víš.
Tomáš se opřel na židli a založil si ruce na hrudi. Jeho nový tmavě modrý oblek se leskl pod světlem kanceláře Anny. Vedle něj seděla Karolína, jeho nová známost, a hrála si se zlatým náramkem na zápěstí. Její výrazné rty se stáčely do samolibého úsměšku. Klára se snažila na ni nedívat – už jen její pohled v ní budil vztek.
– Kláro, nedělej scénu, – řekl Tomáš a hlučně bubnoval prsty po stole. – Dům je prodaný, záloha zaplacená. Chceš se soudit? Klidně. Ale počítej s tím, že mám dobrého právníka.
Anna seděla v čele stolu a třídila dokumenty. Její tvář zůstávala klidná, ale Klára si všimla, že vrhla krátký pohled na Janu, svoji kamarádku-právničku, která seděla po boku. Jana, oděná do svého typického šedého kostýmu, působila jako predátor na lovu.
– Tomáši, – začala Jana ledovým hlasem. – Velmi dobře víte, že bez notářského souhlasu Kláry je smlouva neplatná. Dům je společné jmění. Nejenže jste porušil zákon, ale ohrozil jste i kupujícího.
– Ale no tak, – protočila Karolína oči. – To je Tomášův dům. On ho koupil, on si rozhoduje. Klára tam prostě jen žila, nic víc.
– Jen žila? – Klára se k ní prudce otočila. – Ten dům jsem deset let zvelebovala! Myla jsem podlahy, malovala stěny, sázela zahradu! A kdo jsi ty, že mi budeš něco diktovat?
– Holky, klid, – Anna zvedla ruce jako rozhodčí v ringu. – Držme se věcné roviny. Tomáši, opravdu jste podepsal předběžnou kupní smlouvu, aniž byste informoval Kláru. To je porušení. Kupující mi dnes ráno volal, je nervózní. Když obchod padne, bude chtít zpět zálohu i s úroky.
Tomáš se zamračil. Jeho sebejistota poprvé povolila.
– Kolik? – zeptal se Anny.
– Dvě stě tisíc, – odpověděla. – Plus úroky za prodlení.
Karolína zalapala po dechu a když chytila Tomáše za ruku, její náramek cinknul.
– Tome, vždyť jsi říkal, že máš všechno pod kontrolou! – zasyčela.
– Mám to pod kontrolou, – zavrčel a vytrhl ruku. – Kláro, chceš peníze? Řekni si částku a já zmizím.
Klára se na něj zadívala, v očích jí planul hněv. Ten člověk, kterého kdysi milovala, teď seděl naproti ní jako cizinec a smlouval o její domov, její život, její minulost.
– Chci dům, – řekla pevně. – To je můj domov, Tomáši. A nedovolím ti mi ho vzít.
Kancelář Anny byla malá, ale světlá, s velkými okny do hlučné ulice v centru Olomouce. Skrz sklo se nesl hluk klaksonů a hlasy kolemjdoucích, ale uvnitř panovalo napjaté ticho. Klára seděla s rukama sevřenýma pod stolem. Prsty se jí třásly, ale snažila se zachovat klid. Jana naproti byla jako z kamene, její pero rychle klouzalo po zápiscích v bloku.
– Klára má pravdu, – řekla Jana, aniž by zvedla pohled od listin. – Už jsme podali žádost na katastr ke zdržení registrace obchodu. Pokud nepřistoupíte na jednání, jdeme k soudu. A věřte, šance nemáte.