Tomáš protočil oči, ale Klára si všimla, jak mu pod stolem nervózně cuklo koleno. Vždycky to udělal, když věděl, že prohrává.
– Soud? – uchechtl se. – Kláro, vážně chceš roky běhat po soudech? Pojďme se dohodnout po dobrém. Dám ti polovinu hodnoty domu a rozejdeme se.
– Polovinu? – Klára se málem zadusila vztekem. – To je můj dům, Tomáši! Ne tvoje garsonka, ne tvoje auto – náš dům! Nezeptal ses mě, nic jsi neřekl, a teď chceš, abych vzala peníze a zmizela?
– A co navrhuješ? – zvýšil hlas. – Abych vrátil zálohu a zůstal s prázdnýma rukama?
– To je tvůj problém, – uťala ho Klára. – Ty ses do toho zamotal, tak to taky vyřeš.
Karolína odfrkla, ale mlčela. Její dlouhé nehty bubnovaly o stůl a prozrazovaly podráždění. Anna si odkašlala, aby si získala pozornost.
– Zkusme najít kompromis, – navrhla. – Kláro, chceš si dům nechat. Tomáši, chceš dokončit obchod. Možná se najde řešení – například odkup podílu jednoho z vás.
– Odkup? – Tomáš se zasmál. – Klára na to nemá peníze. Sedí na volné noze, jaké má asi tak úspory?
Kláře zrudly tváře. Vždy ji shazoval – její práci, její život. Ale tentokrát ji to jen rozčílilo.
– Není tvůj problém, co mám, – řekla, dívajíc se mu přímo do očí. – Ty peníze seženu.
– Skvěle, – Tomáš rozhodil rukama. – Tak je sežeň. Ale jestli to nestihneš do konce týdne, půjdu s tebou k soudu a budu bojovat do posledního dechu.
Jana zpozorněla od svého bloku.
– Tomáši, – řekla. – Jsi si tím tak jistý? My máme velkou šanci tu smlouvu zneplatnit. A pak nepřijdeš jen o zálohu, ale i zaplatíš pokuty. Zamysli se nad tím.
Tomáš chtěl protestovat, ale Anna ho přerušila.
– Udělejme to tak, – navrhla. – Máte tři dny na rozmyšlenou. Kláro, zvaž, jestli jsi schopná odkoupit Tomášův podíl. Tomáši, zvaž, jestli jsi připraven vrátit zálohu a zrušit smlouvu. Jinak – soud.
Klára přikývla, i když uvnitř se jí všechno stáhlo. Tři dny. Tři dny na to, aby sehnala peníze, které, jak Tomáš správně poznamenal, sotva měla.
Když se vrátila domů, Klára se zhroutila na pohovku v obýváku. V domě bylo ticho, jen na stěně tikaly hodiny a někde venku štěkal sousedův pes. Zavřela oči a snažila se srovnat myšlenky. Odkoupit Tomášův podíl? To jsou miliony korun. Její úspory, nashromážděné za léta na volné noze, byly skromné – vystačily by možná tak na opravu střechy.
Vstala, nalila si vodu a vyšla na terasu. Večer byl teplý, vonělo to po posekané trávě a kvetoucích pivoňkách. Klára usedla na svou oblíbenou lavičku a zadívala se na jezero. Voda odrážela hvězdy a někde v dálce žbluňkla ryba. Tenhle dům byl její svět. Její útočiště. Nemohla o něj přijít.
Zavibroval telefon. Jana.
– Kláro, mluvila jsem s kolegou, – řekla bez okolků. – Je tu možnost. Můžeš si vzít hypotéku na odkup podílu. Banky teď dávají úvěry se zástavou nemovitosti. Pokud ti dům zůstane, můžeš ho zastavit.
– Hypotéku? – Klára se zamračila. – Jano, já sotva pokryju běžné výdaje. Jak budu platit ještě úvěr?
– Chápu, – Janin hlas zjemněl. – Ale je to šance. Pokud nechceš přijít o dům, budeš muset riskovat. Pomůžu ti s papíry.
Klára si povzdechla. Hypotéka. Dluhy. Zase závislost. Všechno, před čím utekla, když přešla na volnou nohu. Ale alternativa – ztratit dům – byla ještě horší.
– Dobře, – řekla. – Zkusme to.
– To už je moje holka, – zasmála se Jana. – Zítra ráno jsme v bance. Už to mám domluvené.
Následující den seděla Klára v bance, nervózně žmoulající popruh kabelky. Manažerka, mladá žena s dokonalým účesem, listovala jejími dokumenty a čas od času kladla otázky.
– Příjem je stabilní? – zeptala se, prohlížejíc výpisy.
– Ano, – přikývla Klára. – Jsem designérka, pracuju na volné noze. Zakázek mám dost.
– To je dobře, – manažerka se usmála. – A dům už je zatížený?
– Ne, – zavrtěla Klára hlavou. – Je čistý.
– Pak máte šanci, – žena začala rychle psát na klávesnici. – Můžeme nabídnout hypotéku se zástavou. Úroková sazba 8,5 %. Splátka bude kolem čtyřiceti tisíc měsíčně. Zvládnete to?
Klára polkla. Čtyřicet tisíc. To byla polovina jejího měsíčního příjmu. Ale přesto přikývla.
Po schůzce vyšla ven s bušícím srdcem. Právě se upsala na roky dluhů. Kvůli domu. Kvůli sobě.
Jana na ni čekala u východu s dvěma kelímky kávy.
– Tak co? – zeptala se a podala jí nápoj.
– Schválili to, – odpověděla Klára a vzala si kávu. – Ale mám strach, Jano. A co když to neustojím?
– Ustojíš, – řekla Jana pevně a podívala se jí do očí. – Vždycky jsi to zvládla. Ani teď to nebude jinak.
Klára se slabě pousmála. Chtěla věřit své kamarádce, ale vnitřní pochybnosti ji stále hlodaly.
Večer se znovu setkala s Annou a Tomášem. Tentokrát bez Karolíny – zřejmě Tomáš usoudil, že bez ní to bude jednodušší.
– Mám peníze, – řekla Klára a podívala se mu do očí. – Můžu odkoupit tvůj podíl.
Tomáš přimhouřil oči, jakoby nevěřil.
– Váženě? – zeptal se. – Kde jsi je vzala?
– Do toho ti nic není, – odsekla. – Řekni částku.
Mlčel a zřejmě počítal možnosti.
– Pět milionů, – oznámil nakonec. – Ani o korunu míň.
Klára zalapala po dechu. To bylo víc než polovina hodnoty celého domu.
– To už jsi se zbláznil? – zvolala. – Dům má hodnotu sedm milionů!
– No a? – pokrčil Tomáš rameny. – Můj podíl, moje podmínky. Nelíbí se ti to? Jdi k soudu.
Jana, která seděla vedle, jí položila ruku na rameno, aby ji uklidnila.
– Tomáši, – oslovila ho. – Chápeš, že v soudním řízení proděláš víc? Nechali jsme dům ocenit. Reálná hodnota tvého podílu je tři miliony. Klára je ochotná zaplatit.
– Tři miliony? – zasmál se. – To je vtip?
– Ne, – odpověděla Jana chladně. – To ty seš směšný, jestli si myslíš, že couvneme.
Anna si odkašlala, aby se zaposlouchali.
– Tomáši, – řekla. – Kupující se znovu ozval. Dává ti ještě jeden den. Buď vrátíš zálohu, nebo podá žalobu.
Tomáš zbledl. Klára si všimla, jak se mu sevřely pěsti.
– Dobře, – řekl nakonec. – Tři miliony. Ale chci mít vše podepsáno do konce týdne.
Klára přikývla. Ucítila příval tichého úlevného vítězství. Dokázala to. Uhájila svůj dům.
Jenže radost netrvala dlouho. Následující den jí volala Anna s novinkou, která jí podrazila nohy.
– Kláro, – realitní makléřka zněla nervózně. – Kupující odmítl čekat. Podal na Tomáše žalobu. A ještě něco… chce si dům prohlédnout. Zítra.
– Prohlédnout? – zamračila se Klára. – Proč?
– Tvrdí, že dům je jeho, – odpověděla Anna. – A má v úmyslu se nastěhovat, i když obchod nebyl dokončen.
Klára měla pocit, že se jí hroutí svět. Právě se s Tomášem domluvila, vzala si hypotéku, a teď se má v jejím domě objevit nějaký cizí muž?
– A to není všechno, – dodala Anna. – Ten kupující… není to běžný kupec. Není to podnikatel, jak jsem si myslela. Je to… tvůj starý známý.
– Kdo? – Klára sevřela mobil v dlani.
– Petr. Petr. Vzpomínáš si na něj?
Klára ztuhla. Petr. Její první láska. Muž, kterého neviděla patnáct let. Muž, který jí kdysi sliboval celý svět a pak náhle zmizel, zanechávajíc jen hořkou pachuť. A teď on – on má být tím, kdo chce její dům?