– Co po mně chce? – zašeptala.
– Nevím, – odpověděla Anna. – Ale přijde zítra. A, Kláro… bere to vážně.
Zavěsila a cítila, jak jí buší srdce. Petr. Dům. Tomáš. Všechno se promíchalo do jednoho zmateného klubka. Zadívala se na jezero za oknem, na svůj odraz ve skle. Zítřek bude těžký den.
Ráno začalo hlukem přijíždějícího auta. Klára se podívala z okna a uviděla černé SUV. Z něj vystoupil vysoký muž v tmavé bundě, s nádechem šedi ve vlasech. Petr. Změnil se jen vzhledem – zestárl, ale působil sebejistěji. Jeho pohled sklouzl po domě a Klára pocítila, jak se jí něco stáhlo uvnitř.
Otevřela dveře a snažila se zachovat klid.
– Petře, – řekla a podívala se mu do očí. – Co tady děláš?
Usmál se, ale v jeho úsměvu nebylo žádné teplo.
– Ahoj, Kláro, – odpověděl. – Přišel jsem si pro svůj dům.
– To je můj dům, – odsekla. – A ty to víš.
Petr přistoupil blíž, jeho pohled byl klidný, ale pevný.
– Zaplatil jsem zálohu, – řekl. – Tomáš podepsal smlouvu. Právně mám nárok.
– Právně? – Klára se hořce zasmála. – Zmizels na patnáct let, a teď se ukážeš a chceš můj dům?
– Není to osobní, – pokrčil rameny. – Je to obchod.
– Obchod? – udělala k němu krok, hněv přehlušil strach. – To je můj život, Petře! Můj dům!
Podíval se na ni a na chvíli v jeho očích cosi problesklo – lítost? Stud? Ale rychle uhnul pohledem.
– Pojďme si promluvit uvnitř, – řekl. – Bez křiku.
Klára neochotně ustoupila, pustila ho dovnitř. Vešel a rozhlížel se, jako by obhlížel své budoucí vlastnictví. Jeho kroky duněly po dřevěné podlaze. Klára zavřela dveře, srdce jí bušilo.
– Proč to děláš? – zeptala se, když si sedli ke kuchyňskému stolu. – Vždyť peníze nepotřebuješ.
Petr se na ni upřeně podíval.
– Máš pravdu, – řekl. – Peníze nepotřebuju. Ale tenhle dům… je výjimečný. Vždycky jsem se sem chtěl vrátit. Do téhle vesnice. Do tohohle života.
– Vrátit? – Klára se zamračila. – Odjel jsi beze slova. A teď chceš sebrat můj dům?
– Netušil jsem, že je tvůj, – řekl upřímným tónem. – Když jsem viděl inzerát, napadlo mě jen… že je to šance.
– Šance na co? – Kláře vřel vztek. – Zničit mi život?
– Ne, – zavrtěl hlavou. – Začít znovu.
Klára mlčela a snažila se pochopit, co tím myslí. Petr. Její první láska. Ten, kdo jí zlomil srdce, když jí bylo třiadvacet. A teď tu seděl v její kuchyni a mluvil o novém začátku.
– Nedám ti ten dům, – řekla nakonec. – Ani kdybys nabídl miliony.
– Nemám v plánu nabízet miliony, – odpověděl. – Ale mám návrh.
– Jaký? – Klára přimhouřila oči.
– Vzdám se nároků na dům, – řekl. – Ale pod jednou podmínkou.
– Jakou? – její hlas se chvěl.
– Dáš mi šanci vysvětlit, proč jsem tenkrát odešel. A… možná začneme znovu.
Klára ztuhla. Bylo to tak nečekané, že netušila, co odpovědět. Petr, její minulost, teď stál před ní a nabízel nejen obchod, ale něco víc. Ale mohla mu ještě věřit?
K vyvrcholení došlo o dva dny později, když se Klára, Jana, Tomáš a Petr znovu sešli v kanceláři Anny. Atmosféra by se dala krájet. Tomáš vypadal podrážděně, jeho oblek byl pomačkaný a pod očima měl tmavé kruhy. Karolína seděla, jako obvykle, vedle něj, ale její obvyklá sebejistota se vytratila a nahradila ji nervozita. Petr naopak působil klidně, jako by už bylo rozhodnuto.
– Tak tedy, – začala Anna a rozložila dokumenty. – Situace je následující. Klára podala žádost na katastr, čímž je prodej pozastaven. Tomáši, bez jejího souhlasu nemůžete dům prodat. Petře, složil jste zálohu, ale bez registrace smlouvy jsou vaše práva na dům nejistá.
– Chci zpět své peníze, – řekl Petr a zadíval se na Tomáše. – Plus smluvní pokutu.
– Jaké peníze? – vykřikl Tomáš a rozhodil rukama. – Už jsem je utratil!
– To není můj problém, – odpověděl chladně Petr. – Podepsal jste smlouvu, i když jste věděl, že na to nemáte právo.
Klára se podívala na Petra. Jeho slova zněla tvrdě, ale byla pravdivá. Tomáš to zpackal a věděl to.
– Kláro, – otočil se k ní Tomáš, jeho hlas zjemněl. – Pojďme se domluvit. Navrhnu tři miliony. Odkoupíš můj podíl a vše bude vyřešeno.
– A záloha? – ozvala se Jana. – Musíte Petrův vklad vrátit.
– Já… – Tomáš zaváhal. – Najdu ty peníze.
– Najdeš? – Petr přimhouřil oči. – Máš týden.
Klára cítila, jak tlak v místnosti stoupá. Podívala se na Petra, pak na Tomáše. Dva muži z její minulosti, a oba jí chtěli určovat život. Ale teď už nebyla ta samá žena. Ne ta naivní, která brečela kvůli Petrovi před patnácti lety. Ani ta manželka, která snášela Tomášovy manipulace.
– Souhlasím, – řekla a pohlédla na Tomáše. – Tři miliony. Odkoupím tvůj podíl. Ale zálohu Petru vrátíš ty. Sám.
Tomáš otevřel ústa, aby protestoval, ale Jana ho přerušila.
– To je nejlepší nabídka, jakou dostanete, – řekla. – Jinak půjdeme k soudu. A věřte, že ho vyhrajeme.
Tomáš se podíval na Karolínu, pak na Petra a pak na Kláru. V jeho obličeji se mísil vztek a beznaděj.
– Dobře, – pronesl konečně. – Tři miliony. A postarám se o zálohu.
Petr přikývl, jeho pohled zjemněl, když se podíval na Kláru.
– Vzdávám se veškerých nároků, – řekl. – Dům je tvůj.
Klára cítila, jak z ní něco spadlo. Dokázala to. Ubránila svůj domov.
Závěr přišel rychle. O týden později Tomáš podepsal převod svého podílu na Kláru. Zálohu Petru vrátil, když prodal své auto – Karolína, když se to dozvěděla, udělala scénu a odešla od něj, s rázným prásknutím dveří. Klára podepsala hypoteční smlouvu a stala se jedinou majitelkou domu. Splátky byly těžké, ale už začala hledat nové zakázky, aby to zvládla.
Petr, jak slíbil, zmizel z jejího života. Ale zanechal jí dopis, který jí předala Anna.
„Odpusť mi vše, – psal. – Odejít tenkrát bylo slabost i hloupost. Myslel jsem si, že si tě nezasloužím. Ten dům… chtěl jsem si ho koupit, abych byl blíž tomu, co jsem ztratil. Ale teď vím, že patří tobě. Buď šťastná, Kláro.“
Četla ten dopis na terase s výhledem na jezero. Slzy jí stékaly po tvářích – ne bolestné, ale úlevné. Minulost pustila – Petra i Tomáše. Tenhle dům byl její. Její útočiště. Její nový začátek.
Utekly tři měsíce. Klára seděla na své oblíbené lavičce a dívala se na podzimní jezero. Listy padaly na hladinu a vytvářely zlatavou mozaiku. Usmívala se a v rukou držela hrnek čaje. Její notebook byl otevřený – nová zakázka od velké firmy slibovala slušný výdělek. Hypotéka stále tlačila, ale zvládala to.
Jana přijela na návštěvu s lahví vína a krabicí zákusků.
– Tak co, paní domu? – zeptala se a sedla si vedle ní. – Jaký je to pocit?
– Jako bych zas mohla dýchat, – odpověděla Klára. – Víš, myslela jsem, že ten dům jsou jen zdi. Ale on… mi dal sílu.
– Tu sílu sis dala sama, – opravila ji Jana a zvedla sklenku. – Na tebe. A na tvůj dům.
– Na můj dům, – usmála se Klára a přiťukla si s ní.
Zadívala se na jezero, na svou zahradu, na dům, který byl teď jen její. A poprvé po dlouhé době cítila, že všechno bude v pořádku.