Lenka stála před dveřmi svého bytu a s hrůzou otáčela klíčem v zámku. Nešel zasunout. Zkusila to znovu, pomalu, snažila se nepanikařit. Nic. Rty se jí začaly třást a dlaně se zpotily. Klíče nepasují. Dveře jsou zamčené.
S Pavlem tu žili sedm let. Všechno v tom bytě jí bylo blízké – šedé vstupní dveře, oprýskané rohy zárubně, škrábanec od jejich prvního psa, kterého si nakonec nenechali. Trávila tu večery, žehlila manželovy košile, usínala v jejich společné ložnici. Ale teď ji dovnitř nepustili.
Lenka vytáhla telefon a vytočila Pavlovo číslo. Hovor zvonil, ale nikdo to nebral. Zkusila to znovu. A znovu. Marně. Telefon byl vypnutý.
„Stalo se něco?“ ozval se za ní hlas.
Otočila se prudce. Byla to sousedka z patra, Michaela. Lenka ji znala dlouho – stará, osamělá žena, která všechno viděla a vždycky jako první věděla, co se kde v domě děje.
„Já… nemůžu se dostat domů,“ vysoukala ze sebe Lenka a cítila, jak se jí v krku tvoří knedlík.
Michaela se na ni soucitně podívala a povzdechla si.
„Děvče, vždyť ten zámek je nový.“
„Nový?!“ Lenka cítila, jak jí vyschlo v ústech.
„Vyměnili ho asi před deseti dny.“
„Kdo?!“
„A kdo by asi… tvoje tchyně. Přišla s nějakým chlapem, to byl asi zámečník, dělal to on…“
Lenka ztuhla. Tchyně?!
„Kde je Pavel?“ zeptala se ostře.
Sousedka rozhodila rukama.
„Nevím, děvče. Dlouho jsem ho neviděla.“
To musí být nějaký omyl. To přece nemůže být pravda.
Lenka se na vratkých nohách vydala dolů a zaklepala na dveře tchyně. Čekání se zdálo nekonečné. Pak se ozvaly těžké kroky a dveře se otevřely. Ve dveřích stála Zuzana – vysoká, vyzáblá žena s krátkým sestřihem. Přeměřila Lenku pohledem od hlavy k patě, založila ruce na hrudi a usmála se – chladně, s nádechem nadřazenosti.
„Ty ses vrátila proč?“ zeptala se bez jakéhokoliv pozdravu.
„Kde je Pavel? Proč je v našem bytě nový zámek?“ Lenka ucítila, jak se jí láme hlas.
Zuzana odfrkla.
„No když jsi na dva měsíce zmizela, tak ti je to asi jedno.“
„C-cože?..“
„Zmizelas. Znamená to, že nejsi potřeba. Teď je tam jiná paní domu.“
Lenka strnula a cítila, jak jí v uších buší krev.
„Jak to myslíte – ‚jiná paní domu‘?“ zahleděla se na tchyni, neschopná uvěřit vlastním uším.
Zuzana pokrčila rameny s kamenným klidem, jako by mluvila o něčem naprosto obyčejném.
„Je to jednoduché, milá zlatá. Odjela jsi a zmizela. Pavel si myslel, že ses na něj vykašlala. Nepotřebuje ženu, která se někde toulá.“
„Netoulala jsem se!“ vykřikla Lenka, jak v ní začal vřít vztek. „Starala jsem se o maminku, která si zlomila nohu! A Pavel to věděl!“