A Pavel to věděl!
Tchyně odfrkla.
— No jo, no jo. Ale k čemu to bylo? Muž chce, aby byla manželka po jeho boku, ne aby lítala po jiných městech. Takže už jsi minulostí.
Lenka sevřela pěsti.
— Kde je Pavel? Ať mi to řekne sám!
— Odjel, — pronesla nevzrušeně Zuzana. — Na služební cestu.
— Kdy se vrátí?
— Nevím.
— Dobře, — Lenka se zhluboka nadechla, snažila se ovládnout. — Tak proč byly v mém bytě vyměněny zámky?!
— V jakém bytě? — hlas tchyně zledověl. — V bytě mého syna?
Lenka ucítila, jak se jí zatajuje dech.
— V našem bytě!
— Mýlíš se, holčičko, — ušklíbla se Zuzana a pomalu odkráčela do hloubi bytu. Za minutu se vrátila s papíry. — Tady, přečti si to.
Lenka s třesoucíma se rukama popadla dokumenty. Byla to darovací smlouva — Pavel přepsal byt celý na Zuzanu.
— Jak… jak je to možné? — šeptla, zatímco se kolem ní stahovaly stěny.
— Nebyla jsi tam přece trvale hlášená, že? — zeptala se Zuzana pohrdavě. — A byt byl napsaný na mého syna. Takže ho přepsal na mě. A teď je to MŮJ dům.
Lenka zamrkala, neschopná pochopit, co dělat.
— Ale… já jsem ten byt platila! Vkládala jsem peníze!
— Máš na to nějaké doklady? — přimhouřila oči tchyně.
Lenka se snažila vzpomenout… Ale samozřejmě, nic nebylo napsané na její jméno. Věřila Pavlovi, proč by měla něco řešit papírově?
— To… to musí být nějaký omyl.
— Ne, holčičko, to je život, — Zuzana sevřela rty do úzké linky. — A v něm přežívají ti chytřejší. Ty jsi byla moc naivní.
Lenka začala ztěžka dýchat.
— Promluvím si s Pavlem.
— Klidně, promluv si, — posměšně pokrčila rameny tchyně. — Ale on tě nebude poslouchat.
Lenka se znovu pokusila manžela zastihnout. Tóny… ale žádná odpověď.
— Můžete mu aspoň říct, ať mi zavolá? — zeptala se.
Zuzana se usmála.
— Ale samozřejmě! Jakmile budu moct. A teď mě omluv…
Začala zavírat dveře. Lenka rychle natáhla ruku.
— Počkejte. A kde mám teď bydlet?!
— Ó, drahá, jsi dospělá žena, poradíš si.
A dveře jí práskly před nosem.
Lenka stála přede dveřmi tchyně, tiskla telefon v dlani, ale v hlavě měla jen dunění. Jak se tohle vůbec mohlo stát? Jak lze někoho tak snadno vyškrtnout ze života?
Znovu vytočila Pavlovo číslo. Tóny… zase… ale nikdo to nezvedal.
— Srabe! — vydechla vztekle a ukončila hovor.
Ruce se jí třásly, ale jedno věděla jistě — takhle to neskončí.
Přenocovala u kamarádky. Tereza se neptala na žádné zbytečnosti, prostě jí půjčila domácí oblečení.