Boj teprve začínal.
Lenka hleděla do soudní síně. Srdce jí bilo zběsilým tempem, dlaně měla zpocené. Dnes měl padnout rozsudek.
Uběhly tři měsíce ode dne, kdy se dozvěděla, že už nemá nárok na vlastní dům. Za tu dobu shromáždila desítky dokumentů, bankovní výpisy, účtenky za nákup nábytku a domácích spotřebičů, výtisky konverzací s Pavlem, ve kterých sám zmiňoval, že investuje peníze do jejich společného bydlení.
Právník byl spokojený.
— Máme silné podklady, — řekl před jednáním. — Nejsou úplně dokonalé, ale naše šance jsou dobré.
Soudní řízení bylo vyčerpávající. Zuzana se chovala jako pravá herečka — převracela oči, hrála roli ubohé ženy, kterou chtějí nechat „na ulici“.
— Bydlela u mě zadarmo! — křičela. — Můj syn se o ni staral! Jaký má právo na náš byt?!
Pavel seděl poprvé po všech těch měsících pár metrů od Lenky. Vyhýbal se jejímu pohledu, díval se do země, odpovídal na otázky soudce krátce a odměřeně.
Když promluvil, Lenku zamrazilo.
— Ano, splátky hypotéky šly z mé karty, — pronesl. — Jestli mi něco posílala, tak mi zřejmě jen pomáhala, jako manželka. Ale bylo to dobrovolně, ne jako podíl na bytě.
— A nábytek, spotřebiče? — vmísil se Lenkův advokát. — Tvrdíte tedy, že jste vše kupoval vy sám?
— Možná část věcí zaplatila ona, ale… — Pavel se zarazil.
— Ale?
— Já ji o to nežádal. Byl to její příspěvek do rodiny, ne do majetku.
Lenka se pevně chytla okraje stolu. Myslí to vážně?!
— Příspěvek do rodiny?! — vyhrkla ostře. — To znamená, že jsem platila za ten dům, ale teď, když ho nechceš, už nejsem nic?
Pavel zkřivil obličej, ale mlčel.
Rozsudek soudce byl pro všechny překvapením.
— Soud rozhodl, že darovací smlouva byla sjednána s porušením práv manželky, jelikož prostředky na zhodnocení nemovitosti byly částečně vloženy i jí, — četl soudce. — Darovací smlouva se tímto považuje za neplatnou.
Lenka nejprve nepochopila význam těch slov. Ale pak jí advokát stiskl ruku.
— Vy jste vyhrála.
Zuzana začala ječet jako první.
— To není spravedlivé! Ten byt nevydám!
Pavel jen zatnul čelisti.
Lenka se na něj dívala s chladným úsměvem.
— Tak co, Pavle? Myslel sis, že se mě jen tak zbavíš?
Odvrátil se, aniž by promluvil.
Později, když seděla v kavárně, dívala se ven z okna a přemýšlela.
Ano, soud vyhrála. Byt teď bude třeba rozdělit. Což znamenalo, že se prodá a peníze si rozdělí. Možná přišla o domov, ale neztratila sebe samu.
Zazvonil telefon.
— Haló?
— Lenko, tady Tereza. Tak co?
Usmála se.
— Svobodná. Konečně svobodná.