Věděla, že ten den dřív nebo později přijde. Manžel byl o téměř deset let mladší než ona. Vzali se, když jí bylo dvaatřicet a jemu třiadvacet. Pavel pocházel z dobré rodiny, které se jeho volba vůbec nezamlouvala. A zatímco otec nakonec na jejich svatbu dorazil, Pavelova matka se nedokázala smířit s tím, že jejího miláčka omámila „česká stařena“. Později, když zřejmě na svatebních fotografiích poznala, že nevěsta vypadá jako synova vrstevnice, trochu se obměkčila a znovu s ním začala mluvit. Ale s ní ne.
Anniny kamarádky přijaly jejího druhého muže příznivě, zvláště přítelkyně. Všechny byly v tom věku, kdy se dobrý sex cení víc než společenské postavení. Anna vypadala šťastně, Pavel si díky ní vytvořil užitečné kontakty, i pro svou rodinu, a zdálo se, že jsou všichni spokojeni.
— Už mě nebaví být panem Anniným! — začal svou zpověď Pavel, — Je mi třiatřicet, je to věk Kristův, a přesto mě lidé… vůbec nevnímají. Potřebuji být mezi lidmi, kteří mě oceňují jako osobnost.
— Tak. Pokračuj, Pavle, poslouchám tě — dál se dívala z okna, chápajíc, že má pravdu. Jejich společní přátelé jejího muže skutečně vždycky vnímali právě takhle.
— Všechno jsem řekl.
— Všechno, ale zároveň ne všechno. Zapomněl jsi říct, kdo to je? Ta, která tě vnímá jako osobnost oddělenou ode mě.
Pavel se zhluboka nadechl.
— Anno, prosím tě, ne… Já jsem ti věrný, já… kvůli tobě jsem obětoval mnoho, přerušil jsem vztahy se svou rodinou…
— Co? Jaké přerušení? Já, když jsem si tě vzala, vzala jsem si i tvoji rodinu! A to, že jsem dosud neviděla svou tchyni kvůli její nenávisti ke mně, nevadí — stále řeším problémy tvých četných neteří a synovců, které je třeba někam umístit, zabezpečit, jednou to, podruhé zase ono!
— Anno! Anno… poslyš. Všechno je pravda. Ty se obětuješ, já se obětuju. Pokaždé, když vidím matku, říká mi, že mohla mít vnoučata, kdybych se oženil s Lenkou a ne s tebou! Myslíš, že je to pro mě snadné?
— Tak dost, Arzumanýane! Nepodbíhej otázce. Někdo tu je, a už dlouho! Říkali mi to, ale já… já ti věřila. Opravdu si myslíš, že si nezasloužím pravdu?
— Pravda je jen jedna, Anno. Miluji tě. Jen tebe.
— Lžeš! Zase lžeš… to se nedá snášet.
— Proč si to myslíš! — křikl Pavel v návalu vzteku, — nejsem z kamene, můžu se taky urazit! Vůbec si nevážíš toho, co pro tebe obětuju… — odvrátil se a utřel si slzy dlaní, — nikam nejdu, vidíš? Zůstávám s tebou.