— A ty nemáš nikoho jiného?
— Kromě tebe – ne.
— Dobře. Promiň.
Objímali se v kuchyni. Anna měla hlavu opřenou o hruď svého muže a v duchu si opakovala, že ho navzdory všemu miluje. A žárlivost ji bude provázet celý život, říkaly jí to všechny kamarádky, které ho znaly.
Náhle zazvonil Pavelův telefon. Vytáhl ho z kapsy a Anna si všimla, že jméno volajícího je napsáno arménsky.
— Zvedni to. Budou to asi tvoji kamarádi.
— Nechci, — vykroutil se Pavel, — budou mě zase přemlouvat.
— Zvedni to! — přikázala mu.
Nerozhodně držel telefon v ruce, a pak stiskl odmítnutí hovoru.
— Dej to sem! — Anna mu obratně sebrala telefon a zavřela se s ním v koupelně.
— Anno, okamžitě otevři! — bušil Pavel na dveře.
Stiskla znovu volbu posledního čísla. Jak očekávala, hovor přijala žena.
— Haló, Pavlíčku, neslyším tě! Brzy přijedeš? Celá se trápím… neslyším tě! Haló! Zavolej zpátky!
Anna beze slova ukončila hovor.
— Není to tak, jak si myslíš! — křičel za dveřmi rozčilený Pavel.
Otevřela dveře a klidně mu podala telefon:
— Zavolej jí zpátky. Chudák, trápí se.
— Anno… já nechci. To… ona… pro mě nic neznamená… já…
— Odejdi, Pavle. Vezmi si svoje věci. Uvidíme se u soudu.
V den rozvodu, po soudu, se v kavárně setkala s kamarádkou Lucií.
— Tak aspoň že tak, nestál ti za to! — prohlásila Lucie, zatímco lžičkou rozrýpávala mátový cheesecake.
— Nevím. S ním byla zábava. Vždycky něco vymyslel. Možná jsem mu to měla odpustit. Představ si, volala mi jeho matka, poprvé za celou dobu! Přemlouvala mě, ať se nerozvádím!
— Fakt? — podivila se Lucie, která znala všechny detaily, — asi jenom proto, že v tobě ztratili cenný administrativní kontakt.
— A přesto, zdála se mi upřímná. Až jsem se zamyslela, co když má pravdu? Má svého syna opravdu ráda, to bylo cítit. A říkala, že on miluje mě, a proto zavolala, i když to pro ni nebylo jednoduché.
— A o těch jeho courách ví? — ušklíbla se zle Lucie.
— Ví. Jednu jmenovala konkrétně. Ostatní, prý, byly jen na jednu, dvě noci, — Anna se upřeně dívala na kamarádku.
Ta se zakuckala cheesecakeem. Anna jí poplácala po zádech. Když se Lucie konečně vzpamatovala, Anna položila bankovku za kávu na stůl a s úsměvem řekla:
— Sbohem, Lucie. Už mi nikdy nevolej.
— Počkej, já ti to vysvětlím! — volala za ní bývalá kamarádka.
Ale Anna se neotočila. Přešla silnici a nasedla do svého auta.
— No dovol, namyšlená fiflena! — zašklebila se Lucie, — klidně si táhni!