– Hodina!
– Já tu přece bydlím!
– Už ne. Jako majitelka bytu jsem zrušila tvoje trvalé bydliště na téhle adrese.
– Potřebuju čas…
– Potřebuješ známosti a peníze, odpověděla Eliška. – Nestihneš to do hodiny, vyházím ti věci na skládku. A co se týče auta, které jsi vzal na úvěr a platili jsme ho spolu, připrav se na to, že si ho rozdělíme napůl!
– Eliško, co je to za divadlo? – křikl Tomáš.
– Jmenuju se Eliška! A pro tebe ještě i s titulem!
– Hej, ty! Eliško! Kdo by tě chtěl? Ty! Co vůbec jsi? Nepohybná hospodyňka! Celý život jsi strávila za mými zády a sama jsi ničeho nedosáhla! Umíš jenom posluhovat! Normální chlap se na tebe ani nepodívá! Rozvedené ženské nikdo nechce, protože těch svobodných je dost!
– Ty o mně vůbec nic nevíš, odpověděla klidně Eliška, – a nikoho kromě sebe nevnímáš. Máš padesát pět minut.
Nechala ho sbalit věci.
Stihl to, i když přitom dál křičel a obviňoval Elišku ze všech smrtelných hříchů. Nevnímala ho. Téměř už zapomněla, že vůbec existoval.
***
Deset let – to je dlouhá doba.
Tomáš seděl na balkoně, pozoroval vršky stromů a snažil se aspoň na chvíli odpoutat od toho, co se dělo za balkonovými dveřmi.
– Jak dlouho tam ještě hodláš sedět? – zapištěla Simona. – Musíme nakrmit dvojčata a odvést je do školky, pak Lence do školy, a já musím ještě s Davidem do polikliniky.
Tomáš se zhluboka nadechl a na chvíli zadržel dech. Nechtěl Simonu ani slyšet, ani vidět. A děti už vůbec ne.
Vzduch mu stlačil plíce a rozkašlal se.
– Proboha, zažiju někdy aspoň chvilku klidu? – zvolal k nebi. – Existuje vůbec na světě tichý a klidný život? Prostě bez všeho tohodle?
Vzpomněl si na dobu, kdy žil s Eliškou. Dobře žil, proč to zapírat. Podporovala ho, milovala ho a starala se o něj. A on…
– Zajímalo by mě, jak se jí dneska daří? – zamumlal, posadil se na vachrlatou stoličku a sáhl po telefonu.
Najít profil bývalé manželky na sociálních sítích nebylo těžké. Těžké bylo uvěřit, že tohle je skutečně její profil. Jachty, oceán, palmy, drahá auta, luxusní domy. A všude ona. Všude paní domu.
Zaskřípal zuby, když uviděl, kdo je jejím manželem:
– Jan! Na manželku kamaráda sis dovolil? Sebral jsi ji, vážně?
– Co to tam máš? – zeptala se Simona, nakukujíc mu přes rameno. – Ááá, na bývalou vzpomínáš? Postarej se o děti, podvodníku! Kdo z vás dvou měl hlavu a peníze, co? To jsem radši měla rodit od tvojí Elišky!
Tomáš zaslechl náznaky šílenství, ale Simona nikdy zvláštní inteligencí nevynikala – to si však při sexu nevšiml.
– Myslel jsem, že kdesi živoří v nějaké špeluňce. A tenhle si ještě hraje na kamaráda. Deset let života v háji. A teď se podívej – jachty, moře, domy!
– Závidíš mu? Zato tobě nezávidí nikdo! Jdi, postarej se o děti!
– Nikomu nezávidím, – zamumlal Tomáš, – jen je to nespravedlivé. Oni mají všechno… a já mohl taky!
Simona se rozesmála, podala mu lžíci s ovesnou kaší a ukázala na dvojčata.
– Jemu je to nespravedlivé! To si toho neříkáš trochu moc?
– Já už stejně nic nechci…
Nespravedlivé a nečestné!
Spoluautor: Marek