Lenka vyšla ze zubní ordinace v devět večer. Během dne ošetřila třináct pacientů a dostala jedno poděkování — sklenici medu od babičky, které vytrhla zub. V minibusu to vonělo po grilovaném kuřeti a beznaději. Třásla se únavou jako stará pračka při odstřeďování.
Klíč v zámku se s obvyklým skřípnutím otočil, jako by i samotné dveře z nudy zasténaly. Lenka si zulá podpatky a málem šlápla na pečlivě postavené pánské lakované boty — nové. Petr přijel. Skvělé.
Z kuchyně se ozýval hlas její tchyně. Napjatý jako punčocháče po vánoční hostině.
— Kolik let už na tom svým auťáku jezdí. Stejně ho bude muset brzy vyměnit, a kluk aspoň bude mít v čem jezdit. Ty jako manžel se fakt chystáš někdy dělat rozhodnutí, nebo zase budeš sedět jako kus nábytku?
Lenka zkameněla v předsíni. Srdce jí bušilo. Buď z hořkosti, nebo z touhy někoho tím „nábytkem“ majznout.
— Mami, no vždyť víš, Lenka… Ona je hrdá. Jakože „vydělala jsem si sama“. Já jí říkal — rodinný majetek je společný. Ale ona jen ohrnuje nos.
— Já být tebou, už bych dávno vystavil darovací smlouvu! Vždyť je to koupené v manželství! Dá se to řešit přes soud!
Lenka to nevydržela. Vešla do kuchyně.
— Dobrý večer, rodinko! Co se to tu děje? Rodinná rada za mými zády? Nebo zasedání akcionářů bez minoritního vlastníka?
Marcela sebou škubla a ušklíbla se, jako by jí zrovna v hrníčku začal vřít čaj.
— Jen řešíme, jak pomoct Petrovi. Je to dospělý chlap, a bez auta se dneska neobejde. A ty, jako členka rodiny, bys mohla mít trochu pochopení.
— Jakožto členka rodiny, — Lenka položila kabelku na stůl, — denně vyšetřím patnáct lidí. A ano, na to auto jsem si vydělala sama. Zatímco Váš synáček si kreslil do bločků svůj skvělý byznysplán o otevření automyčky v Praze.
Petr vyšel z pokoje. V ruce měl banán, v očích banální apatii.
— Lenko, proč vyšiluješ? Vždyť to není napořád. Jen než seženu svoje. Max na rok.
— Rok, Petře, to není „jen“. To je tak čtyřicet tisíc kilometrů a sto dvacet nervových zhroucení, jestli budeš parkovat jako obvykle.
Jan se zvedl. Vysoký, už s řídnoucí vlasovou linií a jizvou na bradě — kdysi jí to připadalo roztomile.
— Lenko, proč to hrotíš? Vždyť tě normálně žádáme. Nikdo ti to auto nebere. Jen by to byla dočasná darovací smlouva. Pak to převedeme zpátky.
— Aha, takže hypotéka na byt je taky „dočasná“? A naše manželství očividně taky. Všechno je dočasné, kromě tvojí maminky v mojí kuchyni.
— Jsem mezi dvěma mlýnskými kameny! — vybuchl Jan. — Na jedné straně ty a tvoje zásady, na druhé moje rodina! Můj vlastní brácha je bez auta, a ty kvůli jedné plechovce tady ničíš celou rodinu!
— Já ji neničím. Ty ses rozhodl být nábytek, jak tvoje máma říkala. Já nábytek nejsem. Jsem člověk. Mám občanku. A auto, kterého se nevzdám. Konec. Tečka.
Marcela práskla šálkem o stůl.
— Taková je ta tvoje vděčnost! Přijali jsme tě do rodiny jako vlastní. A ty… Potvora! Má peníze — všechno si myslí, že je královna! A Petr má co? Spát pod mostem?
— Radši pod mostem než z mojí kapsy. Není žádný invalida. Má nohy, má ruce. Na fabrikách mají pořád volno.
Petr odfrkl.
— Jsem snad nějakej looser? Jít makat do fabriky? Mami, slyšíš to? To ona fakt řekla!
— Vy jste tady už dávno jak v jednom velkým divadle! — vykřikla Lenka. — A já už v tomhle cirkuse klauna dělat nebudu.
Ticho se rozlilo jako zimní čepice na uši. Těžké, lepkavé a s vůní chladnoucí karbanátky.
Lenka pomalu přešla ke komodě, vytáhla technický průkaz, klíčky, občanku.
— Auto je moje. Nákup je doložený. Peníze byly moje. Žádná darovací nebude. A jestli se o něco pokusíte beze mě — sejdeme se u soudu. A tam vám rovnou vymůžu i stomatologické pojištění.
— Vyhrožuješ? — procedila skrz zuby Marcela.
— Varuju. Vyhrůžka by byla spíš to, když mi znovu zavoláte v osm ráno s otázkou, kdy budou vnoučata. To je teprve děs.