— Ty vůbec jsi žena? — procedil Jan. — Přemýšlela jsi někdy o rodině?
— Rodina není o tom, že po tobě všichni šlapou a ty se usmíváš. Je to o respektu. A ty, Jane, už dávno nejsi manžel, ale manažer v cizím projektu jménem „Petr bez auta“.
S těmito slovy Lenka odešla do ložnice. Posadila se na okraj postele. Oči ji pálily. Všechno uvnitř vibrovalo jako při svařování. Ale plakat se jí nechtělo.
Chtělo se jí odjet. Kamkoliv. Klidně i do Třebíče. Jen být co nejdál od těch tří a jejich porcování jejího života na kousky.
Na nočním stolku zablikal telefon. SMS od mámy:
Lenko, jak se držíš? Táta našel starou chatu, mohla by být pro tebe. Hlavně vydrž. Jsme s tebou.
Koutky úst se jí zachvěly. Tohle je skutečná rodina — neptají se, kolik stojí tvoje auto, ale jen se zeptají, jak se máš.
Lehla si na postel, aniž by se svlékla. Za zdí se zase rozběhla hádka. Ale teď už se to jejího světa netýkalo. Tam někde v chodbě cizích tužeb probíhala válka. A ona z ní vystoupila.
A poprvé po tolika letech cítila svobodu.
Lenka se probudila brzy, jako by se její tělo chtělo samo zvednout dřív, než k ní zase někdo vtrhne s nápadem, jak „všechno vyřešit“. V kuchyni bylo ticho. Ani šramot. Asi odjeli. Díky Bohu. Postavila konvici a ztěžka se posadila na stoličku.
Na stole ležela žlutá obálka. Písmo vypadalo, jako by psal někdo, kdo naposled držel pero v roce 2003. Lenka vzala dopis do ruky.
„Lenko, dobrý den. Píše vám Filip. Byli jsme si kdysi blízcí. Je možné, že mi nebudete chtít odpovědět, ale přesto: slyšel jsem, že máte problémy s manželem a bytem. Mám nabídku. Zavolejte, pokud si o tom chcete promluvit. 8-925…“
Skoro upustila hrnek. Filip. Ten Filip. První. Jediný, koho skutečně… no, to už je jedno. Bylo to mládí, byla láska, byl hloupý strach. Rozešli se, protože on odjel. A ona zůstala. Měla zkoušky, práci, babičku s vysokým tlakem. On — Londýn a MBA. Vzdálenost neustáli.
A teď někde získal její adresu? Nebo — do háje — vyptával se její mámy?
Posadila se ke stolu, jako by to byl výslech.
— Ty jsi ale byla, Lenko, husa. Ano, odjel, ale tys mu tehdy nedala ani šanci. Všechno jsi chtěla zvládnout sama, sama, sama. No tak sis sama dopracovala rodinu, kde ti tchyně spí na polštáři a manžel — na své mámě.
Zazvonil zvonek. Srdce jí poskočilo. Doufala, pitomá, že je to Filip. Ale samozřejmě — realita.
Na prahu stál mladý muž v uniformě — právník. Ne polda, ale jeho výstroj vzbuzovala neklid.
— Dobrý den. Jste Lenka?
— Dejme tomu.
— Toto je pro vás. — Podal jí obálku a list papíru.
— Co to je?
— Výzva od Jana a Petra. Požadavek na dobrovolné předání dopravního prostředku na základě společně nabytého majetku. Navrhují řešit věc bez soudu.
— A kde má podpis Marcela? Jako hlavní koordinátorka rodinného bezpráví?
— Eh… já jsem jen kurýr. Na shledanou.
Zavřela dveře a rozesmála se. Opravdově. Šíleně, chraplavě, se slzami v očích.
— Tak takhle jo. Papírovou cestou. No dobrá.
O půl hodiny později už Lenka seděla u své staré kamarádky Michaely, advokátky, která, jak sama říkala, „rozváděla lidi líp než šampaňské na svatbě“.
— Neuvěříš. Oni fakt chtějí u soudu urvat moje auto. Moje, chápeš? Koupila jsem si ho ještě dřív, než si Jan vůbec vzpomněl, že je chlap. Když ještě roznášel kafe v coworkingu.
Michaela jen odfrkla.
— Hej, ale oni klidně můžou zkusit i ten byt, pokud jim fakt přeskočí. Vždyť víš, že Marcela není z těch, co ustupují. To je pořádná megera.
— Žila jsem s ní pod jednou střechou. Vím toho víc, než bych chtěla. I její krupicová kaše v hrnci voněla výčitkami.
— Tak poslouchej. Zaprvé, žádné rozhovory bez právníka. Zadruhé, začni dokumentovat úplně všechno. Dopisy, výhrůžky, hovory. Zatřetí…