Dopisy, výhrůžky, telefonáty.
— Filip napsal, — řekla tiše Lenka.
Michaela ztuhla.
— Ten Filip?
— Jo.
— Co chce?
— Pomoc. Prý má nabídku. Asi ví, že se teď nemám zrovna nejlíp.
Michaela si založila ruce.
— Leni, sedíš teď na minu. Ještě nám chybí romantika z minulý fronty. Ačkoli… jestli má prachy…
— O peníze nejde…
— Ale jde. Někdy jsou peníze ten nejlepší romantický gest. Zvlášť když ti tvůj současný manžel chce přes soud sebrat „Kiu“ a dát ji mladšímu bráchovi s mozkem jako avokádo.
Lenka vzala do ruky telefon. — Víš co, Michaelo. Já mu zavolám. Ale ne ze slabosti. Jen abych si připomněla, že mě kdysi někdo miloval ne kvůli technice nebo metrům čtverečním.
Michaela se usmála. — Jen se znova nezamiluj. Podruhé už nebudeš mít takový účes jako ve třiadvaceti.
Filip ji pozval do restaurace. Ne do žádné drahé, ne do snobské. Prostě útulná. Kde hudba neřve a stoly nelepí. Zestárl. Ale pořád byl stejný — přímý, pozorný, s tím zvykem naklonit hlavu, když naslouchá.
— Jsem rád, že jsi přišla, — řekl. — Napsal bych, i kdybych neslyšel od společné známé… no, že máš těžké období.
— Díky, že jsi napsal. Upřímně. Nejdřív jsem myslela, že ses spletl v adrese. A pak — že si tropíš žerty.
— Ani jedno, ani druhé. Myslím to vážně. Lenko… vždycky jsem věděl, že budeš silná. Ale i ti nejsilnější někdy potřebují oporu. Jsem připraven pomoct. Mám jeden objekt. Byt. Není luxusní, ale po rekonstrukci. Mohla bys…
— Nemusíš. — Lenka odložila sklenici. — Děkuju, ale netřeba. Zvládnu to. Nechci být něčím projektem.
Filip se na ni smutně podíval.
— Pořád bojuješ. I když ti nikdo neútočí.
— Protože už si nemůžu dovolit uvolnit se. Já nemůžu. Odešel jsi tehdy, pamatuješ? A já tu zůstala. Tady. V těch bojích. S byty, s úvěry, s „vždyť jsi žena“.
— Možná je čas nechat boje být a zvolit sebe?
Dlouho mlčeli.
Po návratu domů Lenka našla Jana, jak sedí na gauči, jako by tam zase bydlel. Vedle stála Marcela a držela krabici s dokumenty.
— Přišli jsme se domluvit, — začala. — Ale jestli si budeš dál stát za svým…
— Přišli jste s právníkem? — přerušila ji Lenka. — Ne? Tak běžte domů.
— To je náš domov! — vykřikl Jan. — Jsme manželé, ten byt je napsaný na mě, mimochodem!
— Jen proto, že jsi mě přesvědčil, abych ho přepsala, když jsem ležela po operaci. A věř, tehdy jsem se spletla. Ale teď — je konec. Už nejsem vaše dceruška, dojící kráva, ani ta hlupačka.
— Táhni do háje! — vykřikla tchyně. — Petr dostane to auto. A jednou si vzpomeneš, jak ses chovala!
Lenka došla ke dveřím, otevřela je jako servírka v luxusní restauraci:
— Milí hosté, východ je tudy. A představení skončilo.
A když odešli, syčící a prskající, zabouchla za nimi dveře.
A Filip měl pravdu. Někdy je potřeba vybrat sebe. A nebát se.
Zazvonil telefon. Michaela.
— Tak co, rozmyslela sis ten rozvod?
Lenka se podívala z okna.
— Jo. Podala jsem to dneska. Jen jsem to neřekla nahlas.
— Fakt?
— Jo. Tentokrát to není darovací smlouva. Je to svoboda. Bez možnosti převodu.
Soud stanovil termín na čtvrtek. Ráno bylo šedé a mazlavé, jako ovesná kaše bez cukru. Lenka šla ke dveřím soudu s deskami v ruce a ocelí uvnitř. Michaela, jako právnička, už byla uvnitř. Jan stál u vchodu s nějakou kostnatou holkou v teplákách — „nová známost“, podle drbů. Marcela stála vedle, nastrojená, s výrazem ve tváři, jako by si přišla pro dědictví od cara. Petr chyběl. Patrně zaneprázdněn životním posláním — „jezdit na koloběžce po cizích mezích slušnosti“.
Lenka došla ke své lavičce. Právnička přikývla:
— Nic neříkej. Jen seď hezky. Asi si myslí, že jsi přišla žádat o odpuštění.
— Ať si myslí. Já přišla vynést rozsudek.