Haně bylo pětapadesát. Věk, o kterém módní časopisy píší jako o období „elegance“ a „druhé mladosti“. Jenže Hana, když se podívala do zrcadla, viděla jen unavenou ženu před důchodem. Druhá mladost se zřejmě po cestě ztratila a zabočila do špatného dvora. Její život připomínal zaseklou gramodesku: domov–práce–domov.
V práci – nudná čísla v účetním oddělení, kde na ni kolegové hleděli jako na kus nábytku. Připomínala živý artefakt. Mladí specialisté poletující s macbooky a smoothie se na ni dívali s uctivou lítostí, jako na starý telefon s otočným ciferníkem. Užitečný, dokud funguje, ale ve své podstatě už přežitek.
A doma… doma to bylo ještě horší. Tam na ni čekal její šestadvacetiletý syn Pavel. Jediný, milovaný, středobod jejího vesmíru posledních dvacet let. Poté, co jejich otec odešel k mladé „víle“, zůstala Hana se svým pětiletým synem sama a rozhodla se položit svůj život na oltář jeho výchovy. Nejlepší hračky, doučování, školné – všechno pro Pavla. Pracovala na dvou zaměstnáních, odříkala si nové šaty i návštěvu kadeřnictví, jen aby „její chlapeček neměl míň než ostatní“.
Pavel vyrostl. Po škole se ve světě tvrdé reality nijak neuchytil, raději se oddával světu virtuálnímu. Navíc teď v jejich dvoupokojovém bytě bydlela i jeho přítelkyně Lenka. Křehké stvoření s ostrými nehtíky a bystrým pohledem. Lenka rychle pochopila, kdo je doma „paní“, a stejně rychle to změnila. Teď se Hana, jakmile přišla z práce, proměnila v posluhovačku.
— Mami, a co bude k večeři? — pronesl líně Pavel, aniž by zvedl oči od počítačové hry.
— Hano, vytřela jste podlahu v kuchyni? Vylila jsem si tam kafe, — švitořila Lenka z gauče, listujíc lesklým magazínem.
Hana mlčky myla, vařila, uklízela. Snášela to. Snášela kritiku své kuchyně („Lenka umí pastu mnohem líp“), narážky na svůj věk („Jé, Hano, co to máte za vrásky pod očima? Moje máma takové nemá, ta o sebe dbá“) i neustálé bezpeněžné přežívání, protože Pavel se do práce zrovna nehrnul, nahrazoval to jakýmisi „projekty“ na internetu a Lenka tvrdila, že její krása je práce sama o sobě.
Samota. To bylo to nejhorší. Bydlet s dvěma lidmi v jednom bytě a cítit se přitom úplně neviditelná, nepotřebná. Večer, když se mladí zavřeli do svého pokoje, si Hana sedla v kuchyni s šálkem vychladlého čaje a zírala do temného okna. Vzpomínala na sebe – kdysi veselou, snící o cestování. Kam se to všechno podělo? Rozplynulo se to v hrncích boršče, praní a nekonečném „musím kvůli synovi“.
***
Pohár její trpělivosti, který tak pečlivě naplňovala celé roky, poprvé praskl v den, kdy se vrátila z práce s příšernou migrénou a v kuchyni narazila na následky „menšího večírku“: zbytky pizzy, prázdné lahve, špinavé nádobí.