…důsledky „menšího večírku“: zbytky pizzy, prázdné lahve, špinavé nádobí.
„Jen jsme si tady poseděli s kamarády,“ zívl Pavel, který vyšel na hluk. „Mami, ukliď to prosím, Lenka nemá ráda nepořádek.“
Hana se podívala na syna. Dospělý kluk, skoro muž. A v jeho očích neviděla ani stopu soucitu. Jen obvyklou nárokovost. Ten večer poprvé neuklidila. Prostě beze slova odešla do svého pokoje a šla spát – bez večeře. Ráno ji čekala hádka.
A poslední kapkou, tou, která způsobila, že se pohár trpělivosti roztříštil na tisíce střepů, byl rozhovor, který náhodou zaslechla o týden později.
„Pavle, jak dlouho ještě?“ fňukala Lenka. „Tvoje máma mi už leze na nervy. Pořád chodí jak kyselá okurka. A vůbec, tenhle byt… pořád ten starý babiččin styl. Udělejme to moderně. Ve skandinávském duchu.“
„Lenko, ale nemáme peníze,“ povzdechl si Pavel.
„Tak ji pošleme na chatu! Na léto. A třeba si tam zvykne natrvalo. Čerstvý vzduch, záhonky. Prospěje jí to. A my tady získáme prostor!“
Hana stála za dveřmi a nemohla popadnout dech. Chata. Starý polorozpadlý domek, ve kterém nebyla už deset let. Poslat ji tam jako nepotřebnou věc, jen aby nepřekážela. Aby uvolnila životní prostor.
Tu noc nespala. Ani neplakala. Uvnitř jí něco shořelo na popel a zanechalo jen chladnou, třeskutou prázdnotu. A k ránu v té prázdnotě vznikla myšlenka. Troufalá, děsivá a tolik lákavá.
Ráno přišla do práce dříve než obvykle, otevřela soubor s výpovědí, který si už dávno stáhla „pro všechny případy“, a dopsala dnešní datum. Když přišel její šéf, beze slova položila papír na jeho stůl.
„Hano? To myslíte vážně?“ upřímně se podivil. „A… co budete dělat? Ve vašem věku je těžké najít práci.“
„Odcházím do zaslouženého důchodu,“ odpověděla Hana ledově klidně. „Budu se věnovat zahrádce.“
Doma ji čekalo druhé dějství.
„Mami, co se stalo? Proč jsi doma tak brzy?“ zeptal se podezíravě Pavel. Obědvali s Lenkou.
Hana se na něj poprvé po dlouhé době podívala přímo do očí.
„Rozhodla jsem se prodat byt,“ pronesla klidným hlasem.
Ticho. Lenka upustila lžíci. Pavel zůstal stát s krajícem chleba u úst.
„Jak to myslíš?“ vykoktal nakonec. „A my budeme bydlet kde?“
„To už je, Pavle, vaše starost. Jste dospělí. Myslela jsem na vás dost dlouho. Teď je čas myslet na sebe.“
Následovala ohromná hádka. Křik, obvinění z egoismu, pokusy vzbudit lítost. Lenka plakala, že „Hana jim ničí mladé manželství“. Ale Hana byla jako skála. Už si našla realitního makléře, už se v duchu s bytem rozloučila. V tím bytem, kde byla tolik let nešťastná.
Kupce našla překvapivě rychle. Za dva měsíce stála Hana s kufrem a solidní částkou na bankovním účtu před vchodem do svého bývalého domu. Pavel a Lenka, kteří si mezitím pronajali maličký jednopokojový byt na okraji města, se na ni dívali s nenávistí.