— A kam teď? – vyštěkl Pavel podrážděně.
— Na chalupu, — usmála se Hana. — Nadýchat se čerstvého vzduchu. Prospěje mi to.
Byt ve městě nekoupila. Rozhodla se uskutečnit jejich vlastní nápad, ale po svém. Peníze z prodeje bytu jí vystačí na skromné hospodaření — a pak už to nebude daleko do důchodu.
***
Chalupa ji přivítala zanedbaností. Nakřivo stojící plot, zarostlý pozemek, skřípající podlaha v domku. První týden Hana jenom třídila harampádí. Vyhazovala starý nábytek, strhávala vybledlé tapety, nemilosrdně se zbavovala minulosti. Byla to svého druhu terapie. S každým pytlem odpadu jako by z duše odhazovala nashromážděné křivdy.
Práce bylo nad hlavu. Najala si partu dělníků, aby jí opravili střechu a vyměnili okna. Sama s nadšením natírala zdi světlou, slunečnou barvou a vybírala jednoduchý, ale útulný nábytek. Peníze mizely, ale poprvé v životě je utrácela sama pro sebe — a ten pocit byl neuvěřitelný.
Jejím sousedem byl asi šedesátiletý zachmuřený a málomluvný Václav. Mlčky sledoval její čilou činnost, a jednou, když se sama pokoušela vytrhnout starý pařez, přistoupil k ní, vzal jí z ruky sekeru a za půl hodiny si s tím poradil.
— Děkuju, — vydechla Hana.
— Není zač, — zamumlal. – Tohle není práce pro ženskou.
Tak začalo jejich seznámení. Václav jí ochotně pomáhal jako soused: tady s elektrikou, tam zase spravil děravou trubku. Na oplátku ho Hana zvala na večeři. Najednou si vzpomněla, jak ráda kdysi vařila — když její snahu někdo ocenil. Pekla koláče z jablek ze zarostlé zahrady, vařila voňavé polévky. Václav jedl tiše, ale vždy si přidal.
O minulosti mluvili jen málo. Jejich rozhovory se točily kolem jednoduchých věcí: počasí, odrůd rajčat na sazenice, společných výprav do hobbymarketu. A právě v té jednoduchosti Hana nacházela klid, který jí tolik chyběl.
Jednoho dne, když procházela staré krabice na půdě, narazila na své studentské skicáky s návrhy. Vždyť kdysi snila o tom, že bude návrhářkou a bude šít krásné oblečení. Ruce jí samy sáhly po tužce. Večery po práci na zahradě trávila na nové verandě s šálkem bylinkového čaje a kreslila. Šaty, halenky, letní šaty. Prostě jen tak, pro sebe.
Jednou k ní nakoukl Václav a všiml si těch výkresů.
— Hezké, — řekl a se zájmem si prohlížel návrh lehkých letních šatů. – Po mojí zesnulé ženě zůstala šicí mašina. Starší, ale funkční. Vezmi si ji, když ji využiješ. Stejně jen chytá prach.
Hana ji přijala. A v jejím životě se objevila nová vášeň. Koupila pár látek a ušila si právě ty šaty z návrhu. Pak ještě jedny. Vyměnila záclony, ušila nové dekorační polštáře. Práce rukama ji uklidňovala a naplňovala energií.
***
Uteklo půl roku. Hana rozkvetla. Zhubla, byla opálená, měla jiskru v očích. Nejenže dala do pořádku dům, ale i zahradu.