Místo plevele teď byly upravené záhony a bohaté květinové záhony. Začala prodávat přebytky úrody a květiny na místním trhu. Peněz to nepřinášelo mnoho, ale o ně nešlo. Bavilo ji mluvit s lidmi, vidět, jak se radují z jejích krásných kytic.
Jednoho dne na trh přijela majitelka malého obchodu s oblečením z okresního města. Dlouho si prohlížela samotnou Hanu, její jednoduché, ale dokonale ušité lněné šaty.
— Šijete si sama? — zeptala se žena.
— Ano, pro sebe, — odpověděla nesměle Hana.
— A zvládla byste něco i na zakázku? Máte úžasný cit pro styl. Ráda bych od vás vzala pár kousků do komisního prodeje.
Tohle nabídka byla jako blesk z čistého nebe. Hana byla nejdřív zaskočena, ale Václav, který byl nablízku, klidně řekl: „Samozřejmě, že to zvládne.“
A ona to opravdu zvládla. Její malá kolekce jednoduchých, ale elegantních šatů z přírodních materiálů se v obchodě vyprodala během jednoho týdne. Objevily se první zakázky. Hana si koupila nový šicí stroj a jednu z místností zařídila jako malou dílnu. Měla své vlastní podnikání. Svůj nový, skutečný život.
Právě v tu chvíli, kdy se cítila šťastná a nezávislá, objevil se na prahu jejího obnoveného domu Pavel. Sám, bez Lenky. Pohublý, s prázdným pohledem.
— Mami…
Vyprávěl, že společný život mu nevyšel. Peníze rychle došly, Lenka chtěla krásný život a on jí ho nedokázal zajistit. Nakonec si našla jiného, „nadějnějšího“, a vyhodila Pavla ze svého bytu.
— Mami, můžu u tebe bydlet? – díval se na ni s nadějí, jako kdysi v dětství. – Všechno jsem pochopil. Mýlil jsem se.
Hana se na syna dívala a srdce se jí svíralo lítostí. Ale už to nebyla ta slepá, všeodpouštějící láska. Byla to lítost nad dospělým člověkem, který nedokázal převzít odpovědnost.
Pustila ho dovnitř. Nakrmila ho večeří. A pak si sedla naproti němu.
— Pavle, tady bydlet nemůžeš. To je můj dům. Šla jsem k němu dlouho. Ale pomohu ti. Pronajmu ti pokoj na tři měsíce a dám ti peníze na jídlo. A dál už musíš sám. Najdi si práci, postav se na nohy. Jsi přece muž.
Doufal v něco jiného. Ale neprotestoval.
Když odjel, k Haně přišel Václav. Po celou dobu byl na svém pozemku, předstíral, že je zaneprázdněn.
— Udělala jsi správně, — řekl potichu. – Ptáčata musí opustit hnízdo.
Stojíc na verandě svého domu, v paprscích zapadajícího slunce, Hana se dívala na své květiny, na svou upravenou zahradu a chápala – je doma. Vytvořila si svou vlastní realitu, ve které nebylo místo pro křivdy a zklamání. Kde byla oblíbená práce, tichá radost a klidný, hřejivý pocit vedle spřízněného člověka. Její číše trpělivosti se rozbila, aby na jejích střepinách vyrostl nový, šťastný život. A ve svých padesáti šesti letech konečně pocítila onu „druhou mladost“.
—
Autor: Roman Dvořák