Libuše Doležalová však mezitím stihla novinku pošeptat své nejbližší kamarádce. A ta ji, samozřejmě v důvěře, poslala dál dvěma „naprosto diskrétním“ známým. Odtud už se zpráva šířila sama, rychleji než jarní chřipka.
První telefonát přišel od Renaty Bednářové, sousedky a neoficiální kronikářky celého domu. Mobil zazvonil krátce po půl osmé ráno, právě když Klára pomáhala Kryštofovi s batohem a hledala jeho tělocvik.
„Libuško, zlatíčko!“ zaznělo do sluchátka přehnaně sladce. „Je pravda, že si ta vaše Klárka pořídila domek u moře? A přitom jsi říkala, že sotva vyjdou s penězi…“
Libuše stála u sporáku a nervózně si žmoulala roh utěrky. „Renčo, tohle bych radši nerozebírala…“
„Ale no tak, prosím tě,“ nedala se odbýt sousedka. „Známe se čtyřicet let. Já přece mlčím jako hrob! Jen mě zajímá, kde na to vzali. Nějaké dědictví? Nebo tajná výhra?“
Ještě téhož dne kolem poledne už měla historka několik nových verzí. Podle Mileny Benešové z pátého patra šlo o třípatrovou vilu s bazénem a soukromou pláží. Hana Malířová z vedlejšího vchodu zase s jistotou tvrdila, že nejde o obyčejný dům, ale o malý penzion s třiceti pokoji a restaurací pro turisty.
Klára si o tom, jak se zprávy rozlézají, všimla odpoledne před školou. Maminky postávající u brány na ni vrhaly podivné pohledy a jakmile se přiblížila, hovor náhle utichl. Radka Mladýová, jejíž syn seděl s Kryštofem v lavici, se demonstrativně otočila zády.
„Mami, proč tě teta Radka nepozdravila?“ zeptal se Kryštof a pevně jí sevřel ruku.
Kláře se stáhlo hrdlo. Ještě před týdnem spolu s Radkou seděly u kávy a řešily, jak je všechno drahé, kolik stojí kroužky a jak musí šetřit na každé koruně.
Doma na ni čekal další hovor. Volala Jitka Mladýová, kamarádka ze školy. Prožily spolu první lásky, zklamání i svatby. Tentokrát však její hlas zněl chladně a odměřeně.
„Takže když jsem tě zvala na oslavu do restaurace, neměla jsi tři tisíce na dárek,“ spustila bez pozdravu. „Ale na dům u moře jste si našetřili?“
„Jitko, vyslechni mě…“
„Ne. Teď poslouchej ty,“ přerušila ji ostře. „Deset let si myslím, že jsme si blízké jako sestry. A ty mi nic neřekneš? To je fér?“
Spojení se náhle přerušilo a v telefonu zůstalo jen prázdné ticho, těžší než jakákoli slova.
Večer zavolala Renata Modrýová, Klářina sestra. Ta nechodila kolem horké kaše.
„Ty jsi vždycky byla tátova princezna!“ vyhrkla místo pozdravu. „Nechal ti něco stranou, že? Proto jste si mohli dovolit takový luxus? Mně přitom tvrdil, že všechno rozdělí spravedlivě!“
„Renato, táta zemřel před pěti lety. A víš dobře, že žádné peníze nezůstaly,“ odpověděla Klára unaveně. „S Radovanem jsme spořili deset let. Opravdu.“
„Jasně,“ ušklíbla se sestra. „Z platu zdravotní sestry a projektanta? To můžeš vyprávět někomu jinému.“
Radovan dorazil z práce se zachmuřeným výrazem. Zprávy už oběhly i jeho kancelář.
„Představ si,“ klesl na pohovku, „šéf si mě dnes zavolal. Prý jsem tajnůstkář, když vlastním takové nemovitosti a přitom si stěžuji na plat.“
Klára před něj tiše postavila hrnek čaje, ale ruce se jí třásly.
„Naznačil mi,“ pokračoval hořce, „že když máme další příjmy, mohl by se můj plat upravit. Samozřejmě dolů. A na zvýšení ať prý rovnou zapomenu.“
Tereza Blažeková se zavřela do pokoje a odmítala vyjít. Přes dveře bylo slyšet tlumený pláč a útržky rozhovoru: „Ano, Marie Řezníková, je to pravda… Ne, žádný blog o luxusu nepíšu… A žádný bazén tam není!“
Kryštof náhle ztichl. Přestal mluvit o novém telefonu, o kterém ještě nedávno snil. Seděl na koberci se stavebnicí a občas se na rodiče podíval s opatrností, která jim lámala srdce.
Následující den se situace zvrhla úplně. Ve skupině přátel na messengeru se objevila fotografie jejich rodiny s jízlivým komentářem: „Hrdinové dnešní doby! Navenek chudáci, ve skutečnosti kupují vily u moře. Odkud asi vítr fouká?“
Pod příspěvkem se během pár minut nahromadily desítky reakcí. Někdo připomněl, že Klára nechtěla přispět na drahý dárek pro třídní učitelku. Jiný si rýpnul, že Radovan nosí už léta stejný kabát. Další začali spekulovat o pochybném podnikání a praní peněz.
Klára seděla v kuchyni a bezmyšlenkovitě míchala dávno studený čaj. V hlavě jí hučelo. Když se ozval zvonek, ani se nezvedla. Radovan otevřel.
Ve dveřích stála Libuše Doležalová s taškou, ze které voněly její proslulé zelné koláče, Kryštofovy oblíbené.
„Klárko,“ začala rozechvělým hlasem, sotva vstoupila. „Já jsem nechtěla, aby to takhle dopadlo. Jen jsem…“
„Jen jsi to nedokázala udržet pro sebe,“ doplnila ji Klára tiše. „Chtěla ses pochlubit před Renatou. Jen tak…“
Věta jí zůstala viset ve vzduchu. Slzy, které celé dny statečně zadržovala, se konečně rozlily po tváři. Libuše pustila tašku na zem a bez váhání dceru pevně objala.