„Karolíno, je tu taková věc,“ začala matka napjatým hlasem. „Stanislav měl nehodu. Auto je na odpis. Pojišťovna sice něco uhradí, ale zbytek bude potřeba doplatit. Sedli jsme si a rozhodli se, že peníze z prodeje garáže teď dáme jemu. Musí přece jezdit do práce. Chápeš to, viď?“
Karolína neodpovídala. Mobil svírala tak pevně, až jí zbělaly klouby na ruce.
„Karolíno? Slyšíš mě vůbec?“ ozvala se Věra Tichýová nejistě.
„Ano, mami, slyším,“ pronesla po chvíli klidným, až příliš klidným hlasem. „Jasně. Stanislav to potřebuje víc. Musí přece do zaměstnání.“
Hovor ukončila a zůstala sedět na okraji postele. Pohled upírala do prázdna. Uvnitř jako by se něco definitivně zlomilo. Možná poslední zbytek víry, že se k ní rodiče někdy zachovají stejně jako k bratrovi.
O měsíc později přišla další zpráva – tentokrát jiného druhu. Karolína zjistila, že čeká dítě. Radost se mísila se strachem. Těšila se, ale zároveň ji svíralo vědomí, že nemají vlastní střechu nad hlavou. Jak vychovávat miminko v podnájmu, kde za tenkou zdí bydlí cizí lidé? A s jejím sníženým příjmem během mateřské?
Když novinu oznámila rodičům, reakce ji nepřekvapila.
„Proboha, a to jste si to opravdu promysleli?“ vyhrkla matka a teatrálně rozhodila rukama. „Vždyť nemáte vlastní byt! My bychom vám rádi pomohli, jenže víš sama, že všechny peníze padly na Stanislavovo nové auto.“
„Vím, mami,“ odpověděla tiše Karolína. „Nějak to zvládneme.“
„Kdybyste chtěli, můžete se nastěhovat k nám,“ nabídla Věra Tichýová. „Tvůj pokoj je pořád volný.“
Představa návratu pod rodičovskou střechu byla pro Karolínu noční můrou. Denně poslouchat, jak je nutné bratrovi pomáhat, neustále snášet připomínky a zásahy do výchovy dítěte? To by nezvládla.
„Děkuju, ale zůstaneme tam, kde jsme,“ odmítla zdvořile.
Týdny plynuly. Bříško se jí pomalu kulatilo a s ním rostla i úzkost. Ondřej Moudrý si přibral večerní brigádu, aby vytvořili alespoň malou rezervu. Karolína pracovala téměř do poslední chvíle a šetřila každou korunu.
Pak se ozval otec.
„Karolínko, potřeboval bych s tebou něco probrat,“ začal rozpačitě. „S maminkou jsme se rozhodli prodat náš byt. Pořídíme si menší a rozdíl v ceně rozdělíme mezi tebe a Stanislava.“
„A kde budete bydlet?“ zeptala se překvapeně.
„Vyhlédli jsme si jednopokojový byt v novostavbě, nedaleko Stanislavova domu. Tobě s Ondřejem to taky pomůže a jemu trochu přidáme, chce si koupit větší byt s hezčím výhledem.“
Karolína mlčela. Pomoc by se hodila, ale opět to znamenalo, že bratr dostane další podporu, přestože už vlastní byt má.
„Tati,“ nadechla se nakonec, „a neuvažovali jste o tom, že byste svůj byt nechali nám a sami se přestěhovali do menšího? Ušetřili byste na poplatcích i daních. A Stanislav už přece dostal dost, nemyslíš?“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„To nás nenapadlo,“ odpověděl po chvíli otec zdrženlivě. „Navíc by to nebylo fér. Stanislav je také naše dítě.“
„A je fér, že on má vlastní byt bez hypotéky, auto a vysoký plat, zatímco my nemáme nic?“ vyhrkla Karolína ostřeji, než zamýšlela. Sama sebe tím tónem překvapila.
„Poslyš,“ zvýšil hlas otec, „ještě jsme neumřeli, aby ses tady dohadovala o dědictví! Chtěli jsme vám oběma vyjít vstříc a ty z toho děláš problém.“
Hovor ukončil bez rozloučení.
Večer volala matka.
„Co jsi to otci navykládala?“ spustila bez pozdravu. „Celý den je jak tělo bez duše! My vám chceme pomoct a ty reaguješ takhle?“
„Jen jsem navrhla jiné řešení,“ odpověděla Karolína vyrovnaně.
„Jsi sobec!“ vyjela na ni matka. „Myslíš jen na sebe! A co Stanislav? Ten snad pomoc nepotřebuje?“
„Má byt, nemá žádnou hypotéku, vydělává víc než my oba dohromady,“ namítla Karolína. „My čekáme dítě a bydlíme v podnájmu. Kde je na tom sobectví?“
„Ty tomu nerozumíš,“ zachvěl se matčin hlas. „Stanislav je… jiný. Nemá to tak jednoduché.“
„Co přesně nemá jednoduché?“ ucítila, jak se jí do hlasu vkrádá hněv. „Že dostává všechno bez námahy?“
„Tak dost!“ vykřikla Věra Tichýová. „Zapomeň na naši nabídku. Nedostanete nic. Zařiďte si to po svém!“
Spojení se přerušilo.
Druhý den si Karolína vzala volno a vydala se k rodičům osobně. Telefonáty nikam nevedly, potřebovala si s nimi promluvit tváří v tvář a ten nekonečný kruh výčitek konečně uzavřít.
Matka otevřela dveře, rty pevně sevřené.
„Co tu chceš?“ zeptala se chladně.
„Promluvit si,“ odpověděla Karolína klidně. „Můžu dál?“
Beze slova ustoupila.
V kuchyni se Karolína posadila ke stolu, kde strávila polovinu dětství.
„Mami, já vám nic nevyčítám,“ začala tiše. „Jen vidím, že Stanislava milujete víc. A to je vaše věc. Ale pochop i mě – potřebujeme někde vychovávat dítě. Máte třípokojový byt pro dva lidi. On má vlastní bydlení. My nemáme nic.“
„Nikdy jsme mezi vámi rozdíly nedělali,“ dívala se matka z okna.
Karolína se trpce pousmála. „Opravdu? A dědův byt? Peníze na jeho hypotéku? Výnos z prodeje chaty? A teď i garáž?“
„Ty tomu nerozumíš,“ opakovala matka tvrdohlavě. „Stanislav…“