Od chvíle, kdy odešla od Radima Řezníka, se totiž jejich život skládal jen z provizorií a neustálého balení kufrů.
Až dva roky po rozvodu se konečně odhodlala k zásadnímu kroku. Naspořila potřebnou částku a složila zálohu na malý domek na okraji města. Nebyla to žádná honosná vila s rozlehlými pozemky, spíš skromné stavení s příjemnou atmosférou. Jakmile do něj poprvé vstoupila, věděla, že právě tady by mohly začít znovu. Za plotem se krčil úzký pruh zahrady, kde u plotu rostly keře jasmínu, jejichž vůně se vznášela ve vzduchu. Uvnitř byla prostorná kuchyň plná světla a dva samostatné pokoje.
Tereza Kratochvílová běhala z místnosti do místnosti, dotýkala se zdí a s rozzářenýma očima objevovala každý kout.
„Mami, já budu mít opravdu svůj vlastní pokoj? Opravdu jenom můj?“ vydechla nadšeně.
Milena Horáková se k ní sklonila a pevně ji objala. „Ano, beruško. Tentokrát budeš mít svůj prostor jen pro sebe,“ ujistila ji tiše.
Od toho dne se její mysl točila jen kolem jediné věci – rekonstrukce. Dům byl v zanedbaném stavu. Omítka byla oprýskaná, strop hyzdily praskliny a podlaha měla svá nejlepší léta dávno za sebou. Řemeslníky si nemohla dovolit na všechno, a tak si umínila, že co půjde, zvládne vlastníma rukama. Vzala si půjčku, vzdala se plánované dovolené a pustila se do práce.
Každý večer, když Tereza usnula, si Milena oblékla staré tričko, svázala vlasy a ještě několik hodin natírala stěny, tmelila spáry nebo brousila rámy dveří. Byla vyčerpaná, ruce ji bolely, ale s každým dalším dnem dům měnil tvář. Představovala si, jak tu budou sedávat u stolu nad talířem večeře, jak se kuchyní ponese smích. Viděla Terezu, jak si ve svém pokoji čte pohádky a skládá plyšáky na novou postel.
Jednoho večera, když si dopřála krátkou pauzu a sedla si na schody s hrnkem čaje, napadlo ji zavolat bratranci Kryštofu Markovi. Dlouho se neviděli, ale vždycky byl tím, komu mohla říct věci bez obav z odsuzování.
„Kryštofe, hádej co,“ začala s úsměvem, jakmile hovor přijal. „Myslím, že ze mě je oficiálně majitelka domu.“
Na druhém konci se ozval překvapený smích. „To myslíš vážně? Mileno, to je skvělá zpráva! Jsem na tebe fakt pyšný. Jaké to tam je?“
„Momentálně spíš staveniště,“ odpověděla pobaveně. „Ale dávám to dohromady.“
„Tak to si piš, že až skončíš, přijedu na inspekci,“ zasmál se.
„Platí. Budu s tím počítat,“ reagovala lehce. Už jen jeho radost jí dodala energii. Zahřálo ji vědomí, že alespoň někdo z rodiny stojí při ní a respektuje její rozhodnutí jít vlastní cestou.
Následující týdny splývaly v jeden proud práce a drobných starostí. Únava se s ní držela jako stín, přesto byla naplněná zvláštním klidem. Terezin pokoj se proměnil v útulné útočiště – závěsy v jemně růžové barvě, malá postel s měkkými polštáři a nízká knihovnička, aby si dcera mohla sama vybírat večerní čtení. V předsíni Milena konečně pověsila obraz s květinovým motivem, který si kdysi přála mít doma ještě v době, kdy žila s Radimem, ale nikdy k tomu nedošlo.
Z proudu vzpomínek ji vytrhl zvuk telefonu. Displej se rozsvítil a ona překvapeně zvedla obočí, když uviděla jméno své matky.
„Ano, mami?“ ozvala se opatrně. Po tak dlouhém tichu netušila, co může očekávat.
„Mileno, to jsi mi opravdu nemohla říct, že sis pořídila dům?“ zaznělo bez pozdravu. V hlase byla cítit výčitka.
Na okamžik oněměla. Nechápala, jak se to matka dozvěděla. O koupi mluvila jen s Kryštofem Markem.
„Jak ses o tom dozvěděla?“ zeptala se pomalu.
„Kryštof mi to samozřejmě řekl,“ odpověděla chladně. „Aspoň někdo z rodiny mi ještě něco sdělí. Netušila jsem, že mě budeš obcházet.“
Milena sevřela rty. „Chtěla jsem prostě začít znovu, mami. Potřebovala jsem si to nejdřív urovnat sama v sobě.“
„Začít znovu, říkáš? A já do toho tvého nového začátku asi nepatřím, že?“ její hlas ztvrdl a bylo jasné, že tím rozhovor zdaleka nekončí.