Když Jana otevřela dveře do bytu, okamžitě ucítila, že něco není v pořádku. Jakmile v chodbě rozsvítila, spatřila mezi svou obuví cizí lodičky.
Po několika vteřinách zmatení Janě blesklo hlavou, o koho by mohlo jít. Poslala syna do ložnice a sama zamířila do obýváku. A skutečně, seděla tam. Ivana se pohodlně usadila v křesle s nějakým románem z červené knihovny v ruce.
„Dobrý den, Ivano,“ pozdravila ji Jana.
„No, dobrý,“ odpověděla jí bývalá tchyně, aniž by odtrhla oči od knihy. Ano, bývalá. S manželem byli rozvedení už několik měsíců, jenže jedna nevyřešená věc ještě zůstala. A ta teď seděla v Janině bytě v křesle.
„A co děláte v mém bytě?“
„Ve tvém bytě?“ nadzvedla obočí Ivana, stále bez toho, aby se na ni podívala. „Zlatíčko, já jsem v tomhle bytě žila déle než ty.“ Jana si povzdechla a založila si ruce v bok.
„Ivano, tak si, prosím, nebudeme hrát na malé děti.“