Jednoho večera vstoupila do přímořské restaurace zvláštní dvojice. Sebevědomý mladík v drahém oblečení, zjevně zvyklý na luxus, doprovázel nenápadnou, drobnou dívku, která působila spíš skromně než okázale. Hned po usazení objednal několik nápojů, pestrý výběr nákladných předkrmů, podnikový dezert a k tomu ještě kytici pro svou společnici. Posadili se téměř doprostřed sálu, takže byli personálu neustále na očích.
Obsluha si mezi sebou šeptala, že půjde nejspíš o první rande. Dívka seděla napjatě, mluvila sotva pár slov a bylo znát, že se necítí úplně ve své kůži. Zato její doprovod nepřestával hovořit, předváděl se a snažil se na ni zapůsobit za každou cenu.
„Co na ní asi vidí?“ divily se servírky, když pozorovaly tu tichou, nenápadnou dívku vedle tak okázalého mladíka.
Odpověď přišla dřív, než čekaly.
Mladík se po chvíli zvedl, naklonil se k dívce a něco jí pošeptal. Pak bezstarostně odešel ze sálu. Dívka si okamžitě vytáhla z kabelky malé zrcátko, zkontrolovala make-up, uhladila neposlušné pramínky vlasů a s očekáváním sledovala dveře. Jenže čas ubíhal a její společník nikde.
Po půlhodině bylo patrné, že ji přepadá panika. Když jí číšník přinesl účet, zbledla. Se slzami v očích přiznala, že takovou částku zaplatit nemůže. Personálu jí bylo líto. Jeden z číšníků zavolal vedoucího směny, vysvětlil situaci a požádal o řešení.
Nakonec jí poskytli desetiprocentní slevu, neúčtovali obsluhu a dovolili jí částku uhradit postupně. Dívka poděkovala, zaplatila, co měla u sebe, a odešla. Druhý den se skutečně vrátila a zbytek dluhu poctivě doplatila.
Čas plynul a na nepříjemnou epizodu si téměř nikdo nevzpomněl.
Až do chvíle, kdy se tentýž mladík objevil znovu — tentokrát s úplně jinou dívkou. Tahle byla jeho předchůdkyni pravým opakem: sebejistá, usměvavá, elegantně oblečená. Scénář se však opakoval. Po bohaté objednávce mladík opět zmizel. Nová společnice měla naštěstí dostatek peněz na kartě, takže účet bez potíží zaplatila.
Personál si o něm mezi sebou řekl své a považoval věc za uzavřenou. Jenže za nějaký čas se objevil znovu — s další ženou — a dokonce si vybral tentýž stůl uprostřed místnosti. To už servírkám došla trpělivost.
Jedna z nich nenápadně naznačila dívce, aby na chvíli odešla. Ta pochopila rychle a pod záminkou návštěvy toalety zmizela ze sálu. Tam jí personál vysvětlil, že její doprovod má ve zvyku zvát ženy na okázalé večeře a následně je nechat s účtem samotné.
Dívka se pousmála. „Rozumím. Tak ho trochu vychováme,“ odpověděla odhodlaně.
Po návratu ke stolu začala s nadšením listovat jídelním lístkem. Vyptávala se na jednotlivé pokrmy a s předstíranou nerozhodností pronášela: „Tohle bych si tak ráda dala!“ Mladík předváděl svou údajnou štědrost a objednával téměř vše, na co ukázala.
Hostina probíhala v dobré náladě. Dívka si pochutnávala a smála se. Pak se k němu naklonila, cosi mu pošeptala — a odešla. Už se nevrátila.
Mladík se pokusil nenápadně vytratit, jenže obsluha i ochranka byli připraveni. Tvrdil, že si zapomněl platební kartu doma a hotovost nemá. Bylo mu navrženo, aby někomu zavolal, ale odmítl a začal se hádat. Situace došla tak daleko, že vedoucí přivolal policii. Ta ho odvedla.
O několik hodin později se vrátil v doprovodu svého otce, který působil jako slušný a zásadový člověk. Účet bez řečí uhradil a přiměl syna, aby se zaměstnancům omluvil.
Bylo až trapné sledovat, jak mladík, zvyklý na beztrestnost, střídavě rudne a bledne, zatímco ze sebe souká slova lítosti.
Otec navíc zanechal své telefonní číslo s prosbou, aby ho personál kontaktoval, kdyby se jeho syn v restauraci znovu objevil — ať už sám, nebo v doprovodu.
Od té doby měl podnik o jednoho „významného“ hosta méně. U stolu uprostřed sálu už tenhle samozvaný svůdník nikdy neseděl.