„Už tě mám plné zuby! Proboha! Kateřino – ty jsi opravdová slepice! Opravdová!“ — křičel Petr, manžel Kateřiny, tak silně, že mu na krku vystoupily žíly. Kateřina stála opřená o zeď a nebyla schopná cokoli říct.
„Nedovolil jsem ti utratit ty peníze! Slyšíš?! Co jsi sakra zač za hlupačku!“
Kateřina polkla a s námahou ze sebe vypravila:
„Ale museli jsme zaplatit hypotéku… Nemohli jsme opožděně zaplatit splátku…“
„Já kašlu na splátku! To byly moje peníze! Odložil jsem si je na své potřeby!“
„Vrátím ti je z výplaty, tak proč na mě křičíš?“ — snažila se žena situaci uklidnit.
Petr strnul, podíval se na ženu s nepopsatelnou zuřivostí v očích a pak udeřil pěstí do zdi, jen milimetry od jejího obličeje.
„Ty peníze potřebuju hned! Dnes! Okamžitě!“
Vyřítil se z kuchyně. Kateřina se roztřásla hrůzou, nedokázala pochopit, co se s jejím mužem stalo. Petr nikdy nebyl agresivní. Samozřejmě, dokonalý nebyl a za dobráka by ho také nikdo neoznačil — často si dovolil pronášet nevhodné poznámky na adresu své ženy — ale takový výbuch vzteku za téměř šest let společného života nezažila.
Ten večer se nevrátil domů. Kateřina mu volala, ale nezvedal telefon. Uložila syna do postele a sedla si do kuchyně, aby počkala na manžela. Jenže čas běžel, a Petr se stále neobjevoval. Nakonec usnula u stolu. A ráno, když se probudila, uviděla v telefonu zprávu:
„Nehledej mě. Nevrátím se k vám. Nechoď na policii. Prostě na mě zapomeň.“
Kateřině se doslova zatočila hlava, vůbec nechápala, co si má počít. Automaticky odvedla syna do školky, dojela do práce, ale nebyla schopná se soustředit. Petr neměl žádné příbuzné. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě, když mu bylo dvacet. Byl jedináček. Žádné tety, žádní strýcové, ani vzdálení příbuzní. Nikdo. Jen manželka a syn.
A teď se vzdal i jich — napsal, že má Kateřina zapomenout, že vůbec existoval.
„Možná se jen zlobí? Možná mi odpustí a vrátí se?“ — uvažovala Kateřina. Ale hlavní, čemu nerozuměla: jak mohla utrata společných rodinných peněz na společnou potřebu znamenat konec jejich manželství?
Odpověď přišla nečekaně.
Za týden zazvonil zvonek. Kateřina se podívala kukátkem — na chodbě stál muž. Nechtěla otevírat, intuice jí napovídala, že nepůjde o příjemnou návštěvu. Ale pak muž promluvil:
„Kateřino, vím, že jste za dveřmi… Neodejdu, raději otevřete. Ale slibuji, že vám ani vašemu synovi nic nehrozí. Jen si promluvíme.“
Ženě se při těch slovech zatajil dech.
„Kdo jste?“
Muž se zahleděl přímo směrem ke kukátku.
„To je lepší probrat uvnitř bytu,“ řekl klidně.
Kateřině se rozbušilo srdce. Měla strach. V dětském pokoji spal její syn. A za dveřmi stál podezřelý chlap, který z nějakého důvodu věřil, že ho vpustí.