Právě teď by se v domě hodil nějaký muž. Ale manžel tam nebyl. A tehdy Kateřinu bodlo uvědomění, že to není náhoda. Přítomnost toho muže musela nějak souviset se zmizením Petra.
Muž zazvonil znovu. Kateřina si povzdychla a otevřela dveře.
— Pojďte dál. Potichu, právě mi usnul syn.
Muž si odfrkl a vstoupil dovnitř. Otřel si boty o rohožku, ale do kuchyně přesto zamířil v botách. Kateřinu rozklepalo. Zahalila se hluboko do svého kardiganu, aby neznámý neviděl, jak se jí třesou ruce.
— Tak co, Kateřino? Asi vás zajímá, proč jsem k vám přišel v tak pozdní hodinu?
— Ano, to mě zajímá velmi.
Postavila se k oknu a opřela se o parapet. Muž vytáhl cigaretu a už si ji chtěl zapálit, ale náhle si to rozmyslel.
— Ne, nezapálím si. Přece jen, je tu dítě.
„Jaké šlechetné…“ pomyslela si smutně Kateřina s úšklebkem.
— Kateřino, musím vám položit jednu otázku. A pak se dostaneme k ostatnímu. Tak tedy… Víte, kde je váš manžel?
Kateřina zakroutila hlavou:
— Prostě od nás utekl…
— Chápu. To jsem tak nějak předpokládal. Tak nastal čas představit se. Jmenuji se David. Znám vašeho manžela. A máme spolu jeden nedořešený obchod.
Muž se na Kateřinu díval dost chladně. Bylo zcela zjevné, že ten pohled často používá, aby šokoval příbuzné svých „známých“. Jenže pro Kateřinu to bylo poprvé. A udržet se v klidu bylo neskutečně těžké.
— A jaký že to je obchod? — zeptala se nejistě.
David se usmál.
— Váš manžel mi dlužil poměrně značnou sumu peněz. Přesněji — dlužil mi hodně. Část už splatil… a pak zmizel. Takže se dá říct, že jako jeho žena mi teď dlužíte zbytek vy.
Kateřině se zatočila hlava. Ale udržela se na nohou. Jen se posadila na stoličku naproti Davidovi.
— A jaká přesně ta částka je?
David vytáhl lístek a podal jí ho. Částka na něm byla opravdu vysoká. Muž si všiml, jak se v Kateřinině tváři objevil výraz hrůzy.
— Zeptám se vás ještě jednou. Nevíte náhodou, kde se teď Petr nachází?
Kateřina zakroutila hlavou.
— Dobře. Za týden si přijdu pro peníze. Máte na mě nějaké otázky? — Davidův tón se dal snad až považovat za přátelský.
Kateřina pokrčila rameny. Ale pak přece jen promluvila.
— Co Petr udělal? O co tady jde?
— Prostě si od nás půjčil, na rozjezd nějakého podnikání…
Kateřina se nervózně zasmála, protože vůbec poprvé slyšela, že měl její muž nějaký vlastní podnik. Ale zřejmě ji čekalo ještě hodně objevů ohledně uprchlého manžela. Rozhodla se Davida zatím dál nevyslýchat.
— Půjdu. Uvidíme se za týden. A žádná policie, jasné? Jinak to dopadne mnohem hůř. Protože… každý dluh obnáší i úrok.
Když Kateřina zavřela za mužem dveře, zaplavily ji emoce. Odešla do ložnice a propukla v pláč. Se slzami z ní vycházelo naprosto všechno: strach, zklamání, nenávist, bolest, ukřivděnost.