Bylo jasné, že bude muset sehnat peníze, ale kde a jak, to Kateřina nevěděla. Mohla by odevzdat celou svou příští výplatu, půjčit si něco navíc, nebo si vzít úvěr.
„Ale z čeho pak budeme žít? Bože můj…“ Kateřina se dívala na své uplakané tváře v zrcadle a snažila se dát dohromady myšlenky.
Myslela na policii, na manžela, na Davida… A také na to, že nese odpovědnost za syna. Kdyby se něco pokazilo, nikdo jim nepomůže. Nemohla důvěřovat nikomu, jen své intuici – a spoléhala se na Boha.
Odvedla syna do školky a důrazně učitelce zakázala pouštět ho s kýmkoli jiným než s ní. Do práce zbývaly ještě dvě hodiny. Rozhodla se tedy, že v bytě najde všechno, co by mohla prodat – televizi, manželovu herní konzoli se všemi hrami, svou zrcadlovku, novou sadu nádobí, kterou dostala k narozeninám, nějaké šperky, šaty a boty, z nichž většinu neunosila, dětské oblečení, ze kterého syn vyrostl, kočárek, sáňky… Rozhodla se to všechno nabídnout přes internet. Měla štěstí – kupci se našli rychle. Za pár dní měla hotovost v ruce. Ale byla to jen část dluhu, zdaleka ne celý. Musela vymyslet něco dalšího. Zavolala nejlepší kamarádce.
„Heleno, promiň, že tě takhle obtěžuju, ale moc potřebuju tvoji pomoc. Ale s jednou podmínkou… Na nic se mě neptej! Přísahám, že ti všechno později vysvětlím.“
„Kateřino, děsíš mě…“
„Helenko, moc potřebuju peníze.“
A Helena jí půjčila. Zbývalo sehnat už jen trochu. Kateřina věděla, co ještě může udělat, ale absolutně se jí nechtělo využít této poslední možnosti. Jenže neměla na vybranou.
Druhý den stála u dveří do zastavárny. V rukou držela masivní zlaté kapesní hodinky po svém dědečkovi. Nechtěla se jich vzdát – byly to vzpomínky na dětství, na člověka, který pro ni hodně znamenal. Ale zároveň to byla nejcennější věc, jakou doma měla. A možná právě ta mohla zachránit život jí i jejímu synovi.
Za půl hodiny vyšla Kateřina uplakaná, ale s potřebnou částkou v kapse.
„Snad se mi to podaří vykoupit! Snad to stihnu!“ snažila se sama sebe uklidnit. Ale slzy jí stejně tekly proudem. Vlekla se domů a ani si nevšimla, že ji po celou dobu někdo pozoroval z auta zaparkovaného opodál.
***
David přijel za týden, jak slíbil. Hned si všiml, jak se Kateřině změnil výraz ve tváři. Předem se pojistila: syna odvezla ke kamarádce a sama si vzala uklidňující kapky, připravená na cokoli.
„Vy jste, Kateřino, nějak zesílila…“ poznamenal.
Žena jen pokrčila rameny.
„Pojďte dál. Nebudeme přece stát ve dveřích.“
David znovu zamířil do kuchyně a posadil se na to samé místo jako minule.
„Tak co? Jste připravena zaplatit?“
„Jsem!“ pronesla Kateřina dost tvrdě.
Otevřela jednu ze skříněk a vytáhla obálku s pečlivě srovnanými penězi.