„Přepočítejte to,“ řekla a hodila obálku na stůl. Byla jí z celé situace zle, připadala si jako loutka.
„Nesnažte se být hrubější, než ve skutečnosti jste.“
David začal přepočítávat peníze. Kateřina se otočila k oknu. V očích se jí zaleskly slzy.
„Řekněte mi, Kateřino, co vás to stálo?“ zeptal se tiše David.
Ten dotaz ji rozčílil. Vzpomněla si na dědečkovy hodinky a najednou zatoužila toho odporného člověka vyhodit. Chtěla, aby ji přestal obtěžovat svými hloupými a krutými otázkami. Ale nemohla. Nedokázala ze sebe dostat jediné slovo.
„Kateřino?“
„Co chcete slyšet? Vždyť vidíte, že jsem všechno prodala!“ řekla, aniž by se na Davida otočila.
David si odkašlal. A pak uslyšela, jak něco těžkého dosedlo na stůl.
„Bože…“ prolétlo jí hlavou. Napadlo ji, že ji chce zabít.
„Otočte se, prosím vás…“
Třesoucí se otočila hlavu. Na stole ležely zlaté hodinky jejího dědečka. Nemohla uvěřit vlastním očím.
„Jak je to možné?!“
David vstal.
„Už mi nic nedlužíte. Ty hodinky jsou vaše.“
Zaváhal. Bylo poznat, že chce ještě něco říct. Kateřina na něj nepohlédla.
„To jsou krásné hodinky. Ale raději si važte sebe než majetku. Sbohem.“
David odešel. Kateřina nemohla uvěřit tomu, že jí jen tak vrátil hodinky. Věřit v „dobrosrdečného lupiče“ bylo téměř nemožné. Ale hodinky ležely před ní – a to byl nepopiratelný fakt.
Dalšího půl roku Kateřina dřela jako kůň. Musela splatit dluh kamarádce, musela platit hypotéku, musela uživit syna.
Zvykla si na samotu, do určité míry jí dokonce vyhovovalo, že na nikom není závislá. Ale hlavně, jistě věděla, že už nikdy nebude platit za cizí chyby.
A pak, jednoho pozdního večera, zaslechla, jak se někdo snaží odemknout dveře bytu. Když se podívala do kukátka, uviděla Petra. Strkal klíč do zámku, ale ten se neotočil.
„Vyměnila jsem zámky!“ řekla nahlas, aby ji slyšel skrz dveře.
Petr ztuhl, vytáhl klíč.
„Kateřino, otevři mi!“
„Ne, Petře. Neotevřu!“
„Nedělej hlouposti, Kateřino. Vždyť je to i můj domov!“ začínal se rozčilovat.
Ale Kateřina neměla v úmyslu otevřít.
„Petře, za všechny tvé průšvihy jsem už zaplatila dost. Takže ten dům už není tvůj. Neotevřu ti. Jdi pryč. Prostě odejdi.“
Ještě nějakou chvíli Petr bušil na dveře, zvonil, křičel. Ale všechno marně. Jeho žena by ho za nic na světě nepustila dovnitř. Nakonec odešel – a už se nikdy nevrátil.
Kateřina pocítila neuvěřitelnou úlevu, když odešel. Ještě dlouho přemýšlela o tom, že i ten největší ničema je schopen šlechetného skutku, zatímco ten, kdo vám je nejblíž, může udělat něco neskutečně podlého – a ani ho to netrápí. Takové podivnosti se v životě stávají…