Radost z dítěte však brzy začaly doprovázet potíže. A jak už to bývá, starosti si nikdy nenechají ujít příležitost.
„Co to má znamenat za útratu?“ rozčilovala se Renata Švecová a v ruce mávala účtenkou z lékárny tak prudce, až se papír třásl. „Tolik peněz za umělou výživu? Vždyť jsi doma, měla bys kojit!“
Klára Tesařová kolébala uplakaného Matěje Blažka a cítila, jak se jí únavou podlamují kolena. Na hádku neměla sílu, ale mlčet úplně také nešlo.
„Nejde to,“ odpověděla tiše a na okamžik zavřela oči. „Pediatrička doporučila dokrmovat.“
„Za nás nic takového nebylo,“ odsekla tchyně přísně. „Stačilo chtít. To spíš někdo myslí víc na postavu než na dítě.“
Ta slova dopadla těžce. Jako by Renata Švecová už předem rozhodla, že její snacha selhává – a to nejen jako matka, ale snad i jako člověk.
Ondřej Kratochvíl v podobných chvílích mlčel. Seděl stranou, zrak zabořený do telefonu nebo do televize, a tvářil se, že napětí v místnosti neexistuje. Nevšímal si, jak jeho matka systematicky obchází byt, kontroluje lednici, nahlíží do skříní a hodnotí každý nákup. Do ničeho se nepletl. Možná nevěděl jak. Možná nechtěl.
Tři roky rodičovské dovolené Klára prožila jako v mlžném oparu. Renata Švecová si zřejmě vzala za poslání dohlížet na každý detail jejího života. Přicházela bez ohlášení, kontrolovala pořádek, a i když nic nenašla, vždy si dokázala rýpnout.
„Nový svetr?“ pozvedla obočí. „Z rodičovského příspěvku? Neměla bys raději koupit něco Matýskovi?“
Klára zatnula prsty do dlaní, aby se udržela. Pravda byla jiná – po nocích překládala texty, když malý spal, a přivydělávala si. Jenže podle tchyně měly veškeré peníze směřovat výhradně k vnukovi. Na nic dalšího prý nárok neměla.
Když byly Matějovi tři roky, rozhodla se k něčemu, co dlouho odkládala. Přijala místo v jazykové škole. Plat nebyl závratný, ale pravidelný, a pracovní doba se dala skloubit se školkou.
„To ses zbláznila?“ spustila Renata Švecová, sotva se to dozvěděla. „A kdo bude s Matýskem? Ve školce jsou samé nemoci!“
Klára už ale mluvila klidněji než dřív. „Mám to zařízené. Potřebujeme další příjem.“
„Jaký další příjem?“ rozhořčila se tchyně. „Ondřej pracuje, stará se o vás! Ty máš být doma, vytvářet zázemí a vychovávat dítě. To je tvoje role!“
Tentokrát však Klára neustoupila. Nastoupila do práce. Matěj začal chodit do školky a první týdny vypadaly nadějně. Rychle si zvykl, našel si kamarády. Jenže s kolektivem přišly i rýmy, kašel a horečky. Sotva se uzdravil, onemocněl znovu. Ondřej začal zůstávat déle v kanceláři.
„Ondro, mohl bys zítra vyzvednout Matěje? Mám poradu s kolegy,“ požádala ho jednou večer.
„Nemůžu. Je toho moc,“ zamumlal bez zvednutí očí od displeje.
„Jsi vedoucí oddělení. Opravdu nejde odejít dřív aspoň jednou?“ zašeptala zoufale.
Neodpověděl. Jako by její slova ani neslyšel.
Tu noc ležela dlouho vzhůru. Synovi byly čtyři roky. Co se změnilo? Kde je ta slibovaná opora? Na jejích bedrech ležela domácnost, práce i péče o dítě. A Ondřej s Renatou Švecovou působili spíš jako sehraná dvojice, která od ní očekává víc a víc, aniž by jí cokoli ulehčila.
Právě když se chystala odejít do školky, zazvonil telefon.
„Paní Kláro Tesařová?“ ozval se formální hlas. „Voláme z notářské kanceláře. Váš prastrýc Miroslav Tkadlec zemřel. Ve své závěti vás uvedl jako jedinou dědičku.“
Musela se opřít o stůl. Strýce si sotva pamatovala – občas poslal pohled k Vánocům, jinak o něm léta neslyšela.
„A… co je předmětem dědictví?“ vydechla nejistě.
„Třípokojový byt v centru města, osobní automobil a finanční prostředky na bankovním účtu. Bude třeba dostavit se k podpisu dokumentů.“
Srdce se jí rozbušilo. Byt v centru. Auto. Úspory. Šance nadechnout se. Možnost odejít z toho věčného napětí, z podnájmu, kde si připadala jako host ve vlastním životě.
Držela telefon a hlavou jí vířily myšlenky. Tohle by mohlo změnit úplně všechno. Večer to bude muset říct Ondřejovi – a poprvé po dlouhé době cítila, že má v rukou něco, co patří jen jí.