„Synku, kdyby přišla sama, tak je to jiný rozhovor,“ odsekla Jarmila, „ale ona si přivedla dítě jinýho chlapa! A ten není náš! Tak ať si za něj odpracuje střechu nad hlavou i jídlo!“
Petr prudce zamrkal, nervózně mu zaškubal koutek oka.
***
Čest a sláva Jarmile za to, že když ve třiceti pochovala manžela, nezačala si hledat nového pána do domu. Celou sebe obětovala synům. Vkládala do nich všechny naděje.
„Petr, Davide, abyste něco měli, musíte si to zasloužit! Nikdo vám nic zadarmo nedá! Ve městě se lidi živí všelijak, ale my jsme na půdě! Jak se k ní chováme, tak se ona postará o nás!“
Vychovávala syny k pracovitosti, odpovědnosti a vážnému přístupu k životu. Jenže nedostatkům se přece jen nevyhnula.
Ani Petr ve třiceti, ani David v pětatřiceti neměli stále rodinu.
Místní vesničané si šeptali:
„Naši bráškové zemědělci jsou pořád svobodní! A to by byli ženichové! Šikovní jsou, rozsah hospodářství mají ohromný!“
„To jo, hospodářství – klobouk dolů! Ale ženský do baráku…“ smály se potichu, „tam jim Jarmila dělá stráž! Mladou ženskou dovnitř nepustí!“
„A ona si fakt myslí, že si je navždycky udrží pod dozorem?“
„To ví moc dobře, proto je taky drží zkrátka! Špikujou s dělníkama, a ona je ještě popohání!“
„Kéž by se našla nějaká odvážná, to by bylo teprv divadlo!“
Říká se, že vysmívat se těm úspěšnějším není žádná ostuda – možná dokonce duševní úleva.
Každý si myslel, že první se matčině vlivu vymkne starší David. Ale byl to právě Petr, kdo přivedl domů ženu. A jakou!
„Petr, ty ses zbláznil?“ smál se David a popichoval bratra. „Nenašel sis bezpřívěskovou? Na co ti ženská s cizím dítětem?“
„Miluju ji!“ odpověděl Petr. „Petra mi ještě děti porodí!“
„Toho malého měla odložit bokem a pak teprv rodit!“
„Do toho ti nic není! Je to moje žena! Až si najdeš svou, tak si nad ní rozkazuj!“
David si ještě chvíli z bratra utahoval, ale nakonec nechal věc být – vlastně se ho netýkala. Zato Jarmila nadobro ztratila klid v duši.
„Petr, co to má vůbec znamenat? Jedna věc je žena, ale její dítě? To je už trochu moc!“
„Mami, co tě to vlastně trápí? Je to moje žena! A ten kluk bude můj syn – a když nepřiroste k srdci, tak bude pastorek.“
„A co z toho máš? Vyhoď ji! Jestli se chceš ženíti, najdeme ti čistou, bez minulosti!“
„Mami, už jsem se rozhodl! Konec! Bereme se!“
S vrzáním zubů Jarmila svatbu dovolila, ale hned po ní, jako čerstvá tchyně, začala mladou snachu dusit.
„Petro, tady u nás se všichni otáčí! Vyber si – buď kravín, nebo vepřín!“