— Šňůrky koupím nové, a tohle zamážeš krémem.
Natálie se neozvala. Jen kývla hlavou a vrátila se do kuchyně, kam už stihla odložit nůžky a hřeben po matčině návštěvě. Sedla si na kraj židle, ale v hlavě jí to vířilo. Bylo to všechno jen náhoda? Nebo by přece jen měla více začít vnímat detaily?
Jan v poslední době často zasněně hleděl z okna, jedl bez chuti, a přesto pokaždé, když Natálie pohlédla přímo na něj, usmál se tím svým starým, klidným úsměvem. A ona každým dnem víc pochybovala, jestli je to opravdový úsměv nebo jenom maska.
Ten večer nemohla usnout. Dlouho se převalovala v posteli vedle Jana, poslouchala jeho rovnoměrné dýchání, a v hlavě jí běžel rozhovor s matkou, věta za větou, i s těmi podivnými magickými formulacemi o šňůrkách a prahu domu.
Nad ránem vstala neslyšně, šla ke vchodovým dveřím a vzala do ruky Janovy boty, které nechal opřené o stěnu. Dlouho si je prohlížela, až nakonec opravdu stáhla šňůrky. Vzala starou stužku z šicí skříňky, pověděla při tom šeptem: „Chodil jsi, nachodil, dost bylo. Domov máš tady.“ A když stužku vázala, dodala: „Tady je práh, tady je tvé místo.“
Cítila se přitom trochu bláznivě, ale zároveň jí zalila klidná jistota. Možná to nic nezmění. Ale alespoň něco udělala, alespoň sebrala odvahu ukázat sama sobě, že jí na Janovi stále záleží.
Ráno ho doprovodila pohledem, když si obouval boty. Chvíli se zarazil, jako by něco cítil, ale neřekl nic. Jen ji rychle políbil na čelo a tiše za sebou zavřel dveře.
A Natálie si náhle uvědomila, že ten úsměv, kterým se na ni usmál, byl… jiný. Tichý a vděčný.