— Koupím nové tkaničky a tohle zamážeš krémem. Kde ses chytil?
A v tu chvíli se Jan úplně rozjel. Bylo jasné, že lže. Natálie to cítila v kostech, poprvé v životě si uvědomila, jak lepkavá a falešná dokážou být slova. Co říkal její muž, vůbec nevnímala – prostě VĚDĚLA, že lže. Na jakési jiné úrovni.
Musela zhluboka dýchat, aby neztratila vědomí.
Druhý den stála Natálie u pultu v obchodě a vybírala tkaničky. K mání byly jen dva druhy – bílé a černé. K modrým botám se nehodily ani jedny.
— Dejte mi ty bílé, prosím, — upřesnila Natálie a položila na pult koruny.
Z prvního boty vytahovala starou tkaničku dlouho. Přitom si pobrukovala máminy dávné formulky. Nad druhou botou taky trávila spoustu času. Když provlékala nové tkaničky, dokonce zavřela oči, aby do vyslovovaných slov vložila veškerou svou energii a touhu přivést manžela zpět.
— Natálie, Natálie? — zavolal na ni ráno muž. — Co to má být? Proč jsou bílé?
— Jiné nebyly, až přivezou do obchodu, vyměním.
— A ty staré tam nešly dát?
— Nešly. Ty byly moje, krátké.
— No dobře. Celkem to jde. A v autě to stejně nikdo neuvidí.
— Samozřejmě, tak zatím, do večera, — odpověděla Natálie, aniž by se otočila, a uklízela nádobí ze stolu.
Muž odešel. A ona se bez sil sesunula na stoličku. Jako by z ní v tu ránu všechno vysáli. Jan odjel, a Natálie tak zůstala sedět dál.
— Paní domácí, jste doma? — ani si nevšimla, že někdo ťuká na dveře.
— Ó, Petře, dobrý den, zamyslela jsem se, neslyšela jsem, že jste přišel.
— Nestihl jsem Jana, už je pryč?
— Pryč, asi před deseti minutami.
— Škoda. V pátek jedu do města, chtěl jsem mu něco svěřit.
— Och, Petře, — Natálie zrozpačitěla a sklopila oči. — Ale do pátku v kadeřnictví nikdo nebude.
— Aha, už je to přerostlé? — prohrábl si husté vlasy rukou.
— Jo. Chtělo by to zkrátit. Do města přece. Chcete, ostříhám vás?
— Nemáte nic na práci?
— Ne-e, — mávla rukou a odhrnula závěs.
— O, já už myslel, že musím do kadeřnictví.
— Známých i příbuzných mám hodně, často mě prosí, a tak jsem si našla řešení.
— A něco si i přivyděláte navíc, — dodal předseda.
— Přivydělám, netajím se, že stříhám za peníze.
— Já to nemyslím špatně, jen přátelsky.
— Neurazila jsem se, Petře, posaďte se.
Natálie přehodila Petru přes ramena plášť a dala se do práce. Nůžky vesele cvakaly ve vzduchu, hřeben svižně klouzal mezi prsty. Jen občas mrkla do zrcadla, ujistila se, že je všechno v pořádku, a znovu zaklapaly nůžky.
— Jak se daří manželce a synovi? — zeptala se najednou, a muž se překvapeně napřímil.
Pro Natálii to byla běžná otázka, při práci často hovořila se zákazníky a s pozorností naslouchala jejich příběhům.
— Syn je v pohodě. Už plynule čte, Jana ho učí i počítat. Jen bývá unavený, ty sešity, ať jsou prokleté.
— Má takové povolání, že musí mít nejen fyzickou, ale i duševní sílu. A doma ho čeká ještě praní, úklid…
— Kéž by. Máma k nám chodí pomáhat. Jana se toho doma ani nedotkne.
Natálie přestala stříhat.
— A poslední dobou je tak unavená, že mě i syna úplně přehlíží. Něco jí řeknu — a ona jen „hm?“ a hned se ptá znovu.
Natálie tohle vůbec nečekala. Nenapadlo ji, že se jí sám předseda začne takto svěřovat.
— Vemte ji o prázdninách do divadla. Jana, myslím, má divadlo ráda?
— Moc, — odpověděl muž s nadšeným úsměvem.
— Já byla v divadle jen jednou, jako malá, a moc se mi líbilo. Pro ženu, Petře, je důležité cítit pozornost. Pak zapomene na starosti a ani si na únavu nevzpomene.
— Díky za účes, Natálie, a zvlášť děkuju za radu. Už v pátek koupím lístky.
Natálie hosta vyprovodila, pak jen pohlédla z okna: „Co ta Jana vlastně chce? Takový muž!“