Takového muže!
Natálie a Jana byly stejně staré. O sedm let mladší než Petr. Natálie se předseda líbil. Půvabný muž, ale zaneprázdněný. A k cizím měla jen jedinou odpověď — ne.
Za měsíc přišel Petr o polední pauze do kadeřnictví a předal Natálii krabičku drahých a chutných bonbonů.
— Děkuji, ale při jaké příležitosti?
— To je za tu radu! Přišla vhod. Janě se líbilo představení a taky to, že jsem jí věnoval pozornost.
— No vidíte, Petře, pozornost.
Od toho dne začal předseda k Natálii častěji chodit. Ačkoli neměla vyšší vzdělání, uměla udržet rozhovor, protože v člověku viděla osobnost a dokázala pochopit, co ho zajímá. Zkušenosti získané v práci se projevily.
Za další měsíc přišel Petr k Natálii domů a dlouho stál ve dveřích.
— Ostříhat? — zeptala se.
Ale předseda zavrtěl hlavou.
— Pojďme ke stolu, — Natálie pochopila, že má muž na srdci něco důležitého.
— Tady je čaj, prosím, — pronesla zamyšleně, postavila na stůl mističku s marmeládou, perníčky a sušenky v hlubokém talíři s vlnitým okrajem.
— Jen tak… Dneska není moc hezky.
— Není, je zataženo a vlhko po včerejším dešti.
— Do školy dneska… Nechci posílat syna příští rok do školy… ještě je to brzy.
— V červenci bude sedm, to není brzy, — zavrtěla hlavou Natálie.
Ještě dvakrát se Petr pokusil začít rozhovor, ale pokaždé sklouznul k jiné tématu.
A pak se zničehonic zeptal přímo:
— Natálie, ty Jana miluješ?
— Samozřejmě, Petře. A proč se ptáte?
— Zradil tě, Natálie, i mě. A moje žena taky mě zradila, — vyhrkl a schoval hlavu do dlaní.
— Jak to? — nevydržela a vykřikla.
— Tak to prostě je. Mám náhradní klíč od její kabinetní místnosti. Včera večer měli poradu, tak jsem tam dojel, že ji vyzvednu. Vždyť každý den chodí s těžkými taškami. Jana jsem pustil dřív. Přijdu – schůze ještě prý pokračuje. Vystoupal jsem do druhého patra a otevřel jsem dveře svým klíčem. A tam Jan s… Janou. Viděl jsem vše, Natálie.
— Á-á-á-á, — spustila křikem a vyskočila ze stoličky. — Co dělat?
Natálie byla včera velmi překvapená, když Jan přijel, řekl, že zůstane přes noc u matky, že je to nutné, a hned odjel. Nechtěla být vlezlá — a ono to takhle dopadlo.
— Tak přece jen lidé nemluvili do větru, a já jsem nevěřila.
— Já taky ne, dokud jsem to neuviděl na vlastní oči. Ty, Natálie, jak chceš. Já podám žádost o rozvod po víkendu. Takovou manželku a její lásku nepotřebuju.
Rozvedli předsedu s manželkou a Natálii s Janem v jeden den. Jan se díval Natálii do očí přímo a v jeho pohledu nebyla žádná vina. Několikrát řekl: „Eh, ty.“ Natálie neplakala, dívala se přímo, čím dál více mimo bývalého muže. Ani si spolu nestačili promluvit o samotě – zůstal bydlet u matky, vrátil se do rodného domu.
Petr nabídl Natálii, že ji odveze domů.
— Tady, Natálie, — předseda jí podal šátek. Krásný, vzorovaný, hezky ladil s barvou jejích očí. — Chtěl jsem ho dát už dávno, ale nebyla k tomu příležitost, co by lidi řekli. Teď jsi volná, tak tě můžu i trochu rozmazlovat.
Smysl těch slov jí v tu chvíli nedošel. Dárek přijala, ale přemýšlela o svém.
A tak začal Petr docházet k Natálii stále častěji, a ani ona nebyla proti, ale ničemu vážnému se neotevřela. Vložila se do toho Natáliina matka:
— Takového hocha jsi vyměnila za starce? Nebo tě něčím omámil? To je neslýchané — potřetí a zas nějaká mladá holka u předsedy.
— Mami, co to povídáš? Já nikoho nevyměnila, zapomínáš, že to Jan mi byl nevěrný!
— Jan. Viděla jsi to sama? Nebo ti to zase naše sousedka nakukala?
— Jaká sousedka? Přímo Petr je přistihl.
— No nevím… S první ženou se náš předseda rozvedl taky tak. Najednou si vzala věci a odjela, on pak všem vyprávěl, že ji nachytal na hruškách. Jenže ten chlap, se kterým ji měl přistihnout, všechno zapíral, tvrdil, že nic nebylo. A stáhni si ten starý šátek, vypadáš v něm jak bábi.