A sama Natálie si ani neuvědomila, že ten šátek nosí už pořád a vůbec nevnímá okolí.
„Dej to sem,“ matka jí začala šátek sundávat, ale Natálie se bránila a nechtěla ho pustit: „Je můj, Petr mi ho daroval.“
„Ještě ti něco daruje, a já nemám čím přikrýt kuřata.“ Matka tahala za šátek a přemlouvala dceru. Když se jí nakonec podařilo ho získat, sama nevěděla jak, hned ho schovala a pak ho spálila. Napadlo ji, že ji ten předseda očaroval. Něco na ten šátek zaříkal a málem se kvůli tomu stalo neštěstí.
Téhož večera přišel za Natálií Jan. Potřeboval si odnést nějaké věci. Vytáhl ze skříně dvě nové košile, oblek položil na gauč a začal hledat boty.
„Natálie, pamatuješ si, měl jsem modré boty k tomu obleku, ty jsi mi k nim koupila bílé tkaničky.“
Natálie ho sledovala a škodolibě poznamenala:
„Chceš si brát kostým, protože se ženíš s Janou, co?“
„Cože? Na Tomášovu maturitu jdu. Co s tím má společného nějaká Jana?“
„Jak co společného? Co ten předseda, co tě přistihl se svou ženou?“
„Co prosím?“ Jan pustil oblek na gauč a přistoupil blíž k bývalé ženě. „Kdo s kým, jako že mě kdo přistihl? Nebyla jsi to náhodou ty, kdo dělal oči na předsedu, zatímco já makal? Říkali mi to – já v práci a on za tebou jezdil. Jednou mě poslal vyzvednout jeho ženu do školy, ale sám šel hned za mnou, bušil na dveře a řekl, že se milujete a brzy se vezmete, tak ať se rozvedeme v klidu.“
Natálie se zalapala po dechu jako ryba.
„To není pravda!“ vykřikla.
„No právě, taky říkám, že to není pravda!“ opáčil Jan. „Já bych ti nikdy, s nikým… Jak tě vůbec mohlo něco takového napadnout?!“
Byl čas si promluvit. Sedli si naproti sobě a všechno si vyříkali.
Předseda přišel k Natálii domů s kyticí a lístky do divadla hodinu po odchodu jejího bývalého manžela.
„Vezmi si mě, Natálie. Jsi mi blízká, miluju tě.“
Natálie se podívala na usměvavého Petra a sama se sobě divila. Jak mohla přijímat jeho náklonnost, jak mu vůbec mohla věřit?
Vstala, usmála se a natáhla ruku ke kytici. To předseda vydechl úlevou a na okamžik se uvolnil, ale to neměl dělat. Natálie vzala kytici do ruky a začala s ní Petra švihat. Snažila se ho trefovat do obličeje a u toho říkala:
„To máš za lež! Za Jana! Za Janu! A taky za mě! Nesnáším tě!“
Petr konečně pochopil, co se děje, ustoupil a rychle odešel z domu.
Jan přišel za Natálií za týden. Vešel, posadil se ke stolu a položil si ruce na kolena, jak byl zvyklý. Čekal, až mu manželka naservíruje čaj.
„Dáš si čaj?“
„Dám.“
Začala vytahovat hrnky, když tu se náhle zarazila. U prahu stály modré boty s bílými tkaničkami. Natálie se podívala na Jana. Takže v těch botách přišel. Zaháněla zlé myšlenky. Měla strach, že kouzlo skutečně působí.
Postavila hrnky na stůl, přešla ke dveřím a začala pečlivě vytahovat z jeho bot bílé tkaničky.
„A kde ses do těch bot stihl tak poškrábat?“ zeptala se jakoby mimochodem.
„Ale vždyť už jsem ti to říkal,“ odpověděl nejistě.
„To nebyla pravda. Tak teď mluv upřímně – kde ses doopravdy škrábnul?“
„Hele, co to děláš, vytahuješ tkaničky?“ odpověděl otázkou na otázku.
„Už dávno jsem ti koupila nové, jen jsem je ještě nevyměnila.“
„Ale mně se tyhle líbí,“ pokrčil rameny.
„No jo, ale ty přece půjdeš na maturitu.“
„A ty snad ne se mnou?“ podivil se Jan a upil čaje. „Řekl jsem bratrovi, že tam přijdu s tebou.“
Natálie sotva zadržela radostný úsměv, jak skládala tkaničky do malého klubíčka.
„Víš, koupil jsem ti šaty v ten den, kdy jsem si poškrábal boty,“ přiznal se. „Pamatuješ si na ty z obchodu, které se nám oběma líbily? Chtěl jsem ti je dát k narozeninám.“
„Jasně, že si je pamatuju,“ sedla si naproti němu a opřela si bradu o ruku, dívaje se na něj s vřelostí. „Promiň mi všechno. Pamatuj, tohle je tvůj domov, Jane, tady budeš vždycky vítaný.“