„Lucie Mlynářová, pošli mi ještě dnes svou výplatu na účet. Zjišťovala jsem si to, mělo by to přesně pokrýt náklady.“
Posadila jsem se naproti ní a ucítila, jak se ve mně probouzí chladný, profesionální zájem. Nikdy nevyhledávám hádky ani nezvyšuji hlas. Místo emocí používám fakta.
„O jaký konkrétní zákrok jde?“ zeptala jsem se klidně a zadívala se jí přímo do očí, které začaly těkat po místnosti. „Jaká je přesná diagnóza? Víte přece, že jsem lékařka. Ukažte mi zprávu z vyšetření, propouštěcí zprávu nebo aspoň doporučení specialisty. Podívám se na to sama. Pokud je to opravdu nutné, zařídím vám přes své kontakty vyšetření u nejlepších odborníků ve městě, a to bez jediného poplatku.“
Marcela Králová znejistěla. Pohledem přejížděla kuchyňskou linku, jako by tam hledala odpověď. Evidentně počítala s citovým vydíráním, nikoli s věcnými otázkami.
„Ale prosím tě, co ty víš o skutečné léčbě!“ mávla rukou podrážděně. „Ty tvoje nemocnice a čekací lhůty! Tam tě akorát odloží do kouta a ještě ti ublíží. Já to potřebuji hned, nejlépe zítra. Jde o… no… o narušení energetické rovnováhy těla. Specialista mi vysvětlil, že pro posílení imunity a stabilizaci tlaku musím bezodkladně nosit správně zvolené drahé kovy a vzácné kameny v oblasti hlavy. Je to prastará metoda, potvrzená vědeckými kapacitami!“
Pavel Bednář, který dosud mlčky poslouchal, pomalu zaklapl notebook. V jeho pohledu se objevila tvrdost, jakou jsem u něj vídala jen výjimečně.
Já jsem se neubránila lehkému úsměvu. Celé to představení mě upřímně bavilo.
„Správně zvolené kameny u hlavy?“ zopakovala jsem suše. „Paní Marcelo, jako lékařka vás ujišťuji, že na ušních lalůčcích žádné tajemné body dlouhověkosti nejsou. Nachází se tam jen tuková tkáň, chrupavka a cévy. Jediný tlak, který diamanty vyvolají, bude krevní tlak vašich závistivých sousedek. Dočetla jste se o tom v letáku z pošty, nebo vám to poradila vaše dlouholetá přítelkyně Monika Brňáková, která se nedávno tak nápadně blýskala novými náušnicemi?“
Tchyně zrudla jako zapálená sirka. Její pečlivě připravený plán se začal rozpadat.
Monika Brňáková byla v našem okolí pověstná svými „talenty“. Uměla z ničeho vytvořit intriku a z cizí důvěřivosti slušný příjem. Před pár dny se chlubila, že z vlastní snachy dostala luxusní diamantové pecky – prý jen díky správně zvoleným slovům a trochou hereckého umění.
„Co má Monika společného s mým zdravím?“ vyjekla Marcela, a právě tím se usvědčila. „Ano, Monice děti koupily nádherné diamanty! A hned se jí ulevilo! Všechno ji přestalo bolet! A můj vlastní syn? Ten jen splácí betonové zdi a na matku zapomněl! Já vás vychovala, obětovala jsem vám roky života, a vy mi teď nechcete dopřát ani trochu péče!“
Když zjistila, že výčitky nefungují, změnila taktiku. Hněv zmizel a nahradila ho přeslazená něha.
„Lucinko, zlatíčko,“ začala téměř zpěvným hlasem, až mě z toho zabolely zuby. „Já ty peníze nechci pro sebe. Včera jsem byla u notáře. Rozhodla jsem se přepsat naši rodinnou chalupu v Třinci přímo na tebe. Pavel je chlap, ten se o zahrádku a skleníky starat nebude. Ty jsi šikovná hospodyně. Pošleš mi dnes výplatu na léčbu a příští týden zajedeme vyřídit převod. Budeš oficiální majitelkou.“
Musela jsem se hodně ovládat, abych se nerozesmála nahlas. Tak tady je ta návnada. Klasický scénář: slíbit majetek, vylákat peníze a pak přijít s výmluvou o ztracených dokumentech nebo náhlém zhoršení zdravotního stavu.
Stanislav Vaněk si hlasitě odkašlal, napil se čaje a zadíval se do temné zahrady za oknem.
„Víte, Marcelo,“ pronesl pomalu a s důrazem, „tohle mi připomíná jednu starou historku z našeho autoparku…“