Správce jednoho panelového domu na pražském Chodově měl vždy zamčenou jednu místnost ve sklepě. Nikdo se neptal, nikdo nic nevysvětloval. Dnes jsem ale zjistil pravdu: postupně se tam stěhují lidé, kteří se připravují… zemřít.
Pan Král — 65 let, správce téhož domu už přes dvacet let. Stejné starosti, stejná rutina, stejný těžký klíč, který nosí zvlášť, jako relikvii.
— Co skrýváte v té spodní místnosti, pane Králi?
— Jen takový sklad. Staré věci, nic důležitého.
Jenže já si všiml něčeho jiného. Do místnosti chodili různí lidé. Zůstali tam pár dní… a pak zmizeli. Navždy.
Dnes mě zvědavost přemohla. Sledoval jsem pana Krále, když otevřel dveře starší paní s malým kufříkem.
— Jarmilo, jak dlouho ještě myslíš, že to zvládneš? — zeptal se jemně.
— Doktoři říkali dva týdny. Se štěstím tři.
— Dobře. Pokoj je připravený. Je tam teplo, čisto. Máš televizi, lednici. Všechno, co člověk potřebuje v posledních dnech.
Když vešla, zastavil jsem ho.
— Co se tady děje?
Zhluboka se nadechl a dlouze se na mě podíval.
— Máš někoho svého?
— Ano.
— A kde bys chtěl, aby umřel? V přeplněném pokoji plném chaosu, nebo sám doma?
— Ani jedno.
— Právě proto ten pokoj existuje. Pro ty, kdo nechtějí odejít sami a nechtějí umírat v nemocničním zmatku.
Pokynul mi, ať vejdu. Místnost byla překvapivě světlá a útulná. Lékařské lůžko, ale vedle něj měkké křeslo. Knihy. Malá televize. Okno do dvora.
Jarmila si rovná věci: léky, jednu fotografii a elegantní šaty.
— Šaty, ve kterých chci být pohřbená — řekla klidně.
— Jarmila má rakovinu slinivky v posledním stádiu — vysvětlil pan Král. — Děti žijí v Německu. Z nemocnice ji poslali domů “dožít si konec”. Ale doma… doma je zima, tma a samota.
— A tady?
— Tady nezmrzne. A není sama. Všichni sousedé vědí a chodí ji navštěvovat.
— Proč to děláte?
Vzdal nás do své kanceláře. Na stěně byly zarámované fotografie.
— Všichni, kteří v té místnosti bydleli. Za dvacet let — sto třicet šest lidí. Všichni odešli v klidu.
— Jak to začalo?
— S mojí maminkou. V roce 2003. Rakovina. V nemocnici řekli, ať ji vezmu domů. Ale doma byli moji dva malí synové. A nebylo místo pro… konec.
Odmlčel se a otřel si oči.
— Tak jsem uklidil starý sklad a udělal z něj pokoj. Lůžko, elektrický radiátor… víc jsem neměl. Maminka tam strávila tři týdny. Sousedé jí nosili polévku, četli jí, drželi ji za ruku.
— A pak?
— Pak se paní Vávrová zeptala, jestli sem může přivézt svou nemocnou sestru. Pak pan Zíka svého bratra. A tak to pokračovalo. Nešlo to zastavit.
Do kanceláře vešel muž.
— Pane Králi, můžu vidět Oldu? Je tam?
— Je. Spí po morfinu. Vstupte tiše.
Když muž odešel, pan Král pokračoval:
— Oldřich, učitel v důchodu. Sám. Našli ho sousedé v bezvědomí. Rakovina žaludku. Maximálně dva týdny. V nemocnici by ležel s patnácti dalšími. Tady… je ticho.
— Je to… legální?
— Co by mělo být nelegální? Dát umírajícímu člověku teplo a klid? Neberu žádné peníze. Náklady platí celý dům. Sousedé nosí jídlo.
— A výbor?
— Ví o tom celý vchod. Každý rok hlasujeme, jestli pokoj ponechat. Nikdy nepadlo “ne”. Všichni ví, že tam jednou mohou skončit.
Ukázal mi tlustý sešit.
— Vedeme si přehled vážně nemocných. Když se čas blíží, promluvím s nimi. Řeknu, že mohou přijít sem, pokud chtějí.
— A jak poznáte, že se čas blíží?
— Po tolika letech to vidím. Barva obličeje, krok, pohled… dokonce i vůně. Smrt má svoji.
Zazvonil telefon. Nemocnice.
— Ano… Pošlete sanitku. Ano, vím, že nemáte místa.
Zavěsil.
— Olda zemřel. Bez bolesti. Ve spánku.
Během hodiny se celý vchod semknul jako jeden tým: někdo zavolal pohřební službu, někdo přinesl svíčky, sousedé přinesli květiny.
— Je to pokaždé stejné — řekl. — Když někdo odejde z téhle místnosti, jako bychom přišli o příbuzného.
Večer, když tělo odvezli, pan Král pokoj umyl, vyvětral a povlékl čisté prádlo.
— Pro dalšího?
— Ano. Marie z osmého patra. Selhání ledvin. Odmítla dialýzu. Má měsíc, možná méně.
— Netíží vás to všechno?
— Ani trochu. Pomoci člověku odejít důstojně… to je někdy větší požehnání než pomoc žít.
Na dveřích visela malá cedulka: „Přechodový pokoj“.
Ale všichni věděli, co to ve skutečnosti je: poslední zastávka před odchodem. Místo, kde není konec studený a prázdný, ale plný sousedů, teplé polévky a rukou, které tě drží až do konce.
Když jsem odcházel, pan Král řekl:
— Ironií je, že ti, kdo tu zemřou, nechávají všechno domu: peníze, nábytek, věci. Z toho pokoj udržujeme. Ti, kteří odcházejí… se starají o ty, kteří přijdou po nich.
V obyčejném paneláku na Chodově existuje pokoj pro lidi, kteří už nemají kam jít na konci života.
A nějak… je to to nejlidštější místo v celé budově.