Markéta si ji pozorně prohlížela. „Myslíš, že ho to trápí kvůli tomu, že je byt napsaný jen na tebe?“ zopakovala pomalu, jako by si chtěla ujasnit, že slyšela správně.
„Ano,“ přikývla Lucie Malířová. „Tvrdí, že to v něm vyvolává pocit, jako bych mu nevěřila.“
Markéta Švecová zamyšleně kroužila lžičkou v šálku, aniž by se napila. „Lucie… a napadlo tě někdy, že by pro něj manželství mohlo znamenat i jistotu po finanční stránce? Neříkám, že je takový Jakub Malý. Ale víš, kolik už jsem slyšela příběhů…“
„Ne,“ skočila jí do řeči Lucie pevně. „On takový není. Má jen jiné zázemí, jiný pohled na věc.“
Přesto jí ta poznámka zůstala v hlavě jako tichý šepot.
V následujících týdnech si všimla, že Jakub zůstává v práci déle než dřív. Tvrdil, že mají náročné období, termíny, nové projekty. Nepůsobilo to podezřele – sama občas seděla u počítače do noci. Jednou večer ale, když vedle ní usnul, rozsvítil se mu telefon. Na displeji vyskočila bankovní notifikace s červeným upozorněním na opožděnou splátku.
Odvrátila zrak. Řekla si, že do toho jí nic není. Každý může mít nějaký závazek.
Jenže o pár dní později přišel Jakub domů viditelně rozrušený a přinesl s sebou složku papírů.
„Luci, můžeme si vážně promluvit?“ zeptal se nezvykle napjatě.
Přikývla, i když jí žaludek stáhl nepříjemný pocit.
„Napadlo mě… že bys mě mohla připsat k bytu už teď. Třeba jako spoludlužníka. Banky dávají lepší podmínky, když jsou dva.“
Podívala se na něj dlouze. „Domluvili jsme se, že počkáme do svatby.“
„Já vím,“ přerušil ji rychle. „Ale změnila se situace. V práci mi sebrali část prémií. A pořád splácím auto.“
„Kolik dlužíš?“ zeptala se tiše.
„Není to nic hrozného. Kdybychom to řešili společně…“
Chlad jí přeběhl po zádech. „Ne, Jakube. Ten byt je moje investice před manželstvím. Teď do toho nikoho přidávat nebudu.“
Dlouho mlčel. Pak přikývl. „Dobře. Jak chceš.“
Od té chvíle mezi nimi viselo napětí, které nešlo přehlédnout. Začala si všímat drobností – jak si často kontroluje telefon, jak odchází telefonovat na balkon, jak se vrací zamračený.
Jednoho večera jí zavolala Markéta.
„Luci, nechci tě znepokojovat, ale doslechla jsem se něco o Jakubovi.“
Lucie ztuhla. „Co přesně?“
„Prý má větší dluhy. Ne jen běžné splátky. Úvěry, půjčky… investoval a nevyšlo mu to.“
„Kde jsi to vzala?“
„Petr Kolář pracuje ve stejném oboru. Něco se mezi lidmi šušká.“
Když hovor skončil, seděla dlouho bez hnutí. Dluhy? A on o tom mlčel?
Ten večer na něj čekala v kuchyni.
„Musíme si promluvit,“ začala bez okolků.
„O čem?“ zeptal se unaveně.
„O tvých závazcích. O tom, kolik opravdu dlužíš.“
Zbledl. „Kdo ti co říkal?“
„To není podstatné. Proč jsi mi to zatajil?“
Sklonil hlavu. „Nechtěl jsem tě zatěžovat. Myslel jsem, že to zvládnu vyřešit sám. A pak bychom byli manželé… všechno by bylo společné.“
V hrudi jí cosi ztěžklo. „Takže jsi počítal s tím, že moje nemovitost pomůže splatit tvoje dluhy?“
„Takhle jsem to nemyslel,“ bránil se rychle. „Jen jsem věřil, že bychom to zvládli spolu.“
Najednou jí do sebe zapadly všechny jeho narážky na spoluvlastnictví i přehnaný zájem o financování rekonstrukce.
„Chtěl jsi být v katastru proto, aby v případě problémů mohl byt posloužit jako záruka?“ zeptala se klidněji, než se cítila.
„Ne, Lucie, překrucuješ to.“
Jenže v jeho očích zahlédla něco, co ji bodlo víc než slova.
„Potřebuju čas,“ řekla nakonec a odešla do ložnice. Celou noc nezamhouřila oči. Láska nezmizela, ale poprvé viděla trhliny, které předtím ignorovala.
Ráno se ji snažil přesvědčit, vysvětlovat, omlouvat se. Odpovídala chladně. „Dej mi prostor.“
O dva dny později dorazila do schránky obálka z banky adresovaná Jakubovi, omylem vhozená k nim. Nechtěla ji otevírat, ale číslo uvedené na přední straně jí vyrazilo dech. Částka byla obrovská. A navíc upozornění od inkasní společnosti.
Držela dopis v ruce právě ve chvíli, kdy vešel.
„Kolik přesně?“ zeptala se bez pozdravu.
Posadil se naproti ní a zakryl si obličej dlaněmi. „Hodně. Přes tři miliony korun.“
Zatajila dech. „A ty sis myslel, že můj byt…“
„Nemyslel jsem to tak!“ zvedl hlavu. „Jen jsem doufal, že po svatbě najdeme řešení.“
Ale ona už věděla, že naděje se v jeho představách vždycky točila kolem jejího bytu.
Ještě ten večer se znovu sešla s Markétou a svěřila se jí se vším.
„Luci,“ stiskla jí kamarádka ruku, „opravdu si chceš takového muže vzít?“
Mlčela. Poprvé za dva roky jejich vztahu si nebyla jistá.
Doma ji Jakub čekal s připravenou večeří a provinilým výrazem.
„Promiň. Dám to do pořádku,“ slíbil.
Jenže v jejím nitru se usadil strach. Co když tohle není poslední tajemství?
Podívala se na něj pevně. „Našla jsem výpis z registru. Podával jsi žádost o hypotéku, kde jako zástava figuruje můj byt.“
Ztuhl. „To není tak, jak si myslíš.“
Lucie však cítila, že tentokrát už se nemýlí.