Otec stál celý rudý z toho, co viděl. Maminka ho vzala za ruku a prosila: „Jiří, přestaň, uklidni se, vždyť máš srdeční potíže! Pojď si s ní prostě promluvit!“
Ale on ji vyprostil z objetí, jako by ji setřásl, a jeho hlas zhrubl, až Markétě přeběhl mráz po zádech – táta na ni nikdy takhle rozzlobený nebyl.
„Nech mě být, Pavlo, proč se mě držíš? Dřív ses měla držet, ale ne mě – naši dceru!“
„Jiří, no Jiříčku!“ – Pavla střídavě hleděla na manžela a dceru, nevěděla, co dělat.
Jiří prodělal infarkt před půl rokem, vůbec se nesměl rozrušovat. A včera najednou rozhodl: „Bal se, necítím se dobře, už tři měsíce jen samé výmluvy a sama se k nám neukáže. To není jen tak. Jsi její matka – mlčíš, neříkáš nic?“
Pavla vážně nevěděla, co mu říct. Ne, že by nevěděla – právě že věděla! Ale Jiřímu s Markétou to tajily, doufaly, že se to spraví, a pak se mu to řekne. Zakřičí si, zamrmlá, ale když už bude všechno v pořádku… Teď už ale nikdo neví, co říct, co dělat.
„Ona je jen unavená, studuje, ještě k tomu brigádu má, slíbila, že nás brzy navštíví, vždyť ji znáš,“ brebtala Pavla, ale Jiří už se oblékal.
Vzal si tašku, dal klíče do kapsy, mobil, a vzal Pavle i její telefon.
„A ty jí nevolej, ani se neopovaž, nevaruj ji. Jsem snad její otec, nebo ne? Viděl jsem ji v létě u zrcadla – chvíli bokem, pak si rozpustila vlasy, za ucho je dala, pak je zas svázala. A o tom, kdo on je, nic neřekla – to není v pořádku! Jedeme za ní!“
Přijeli, zazvonili u dveří. Jiří viděl, jak je Pavla nervózní. Už ve vlaku se ho chtěla několikrát na něco zeptat, pak jen mávla rukou:
„Ty to ženeš, Markéta všechno chtěla říct sama, až se to srovná. Dřív nechtěla – kvůli tobě, kvůli srdci, Jiří.“
„Pavlo, vždyť to pořád opakuješ – no mám srdce, a co má být? Jsem přece taky člověk a chci vědět, jak se má moje holka. Něco mi říká, že je něco špatně!“
„No dobře, tak zazvoň!“ – žena ho vzala za ruku.
Dveře se neotevřely hned, vypadalo to, že se Markéta dívala kukátkem a nejdřív chtěla dělat, že není doma. Ale pak ji to zamrzelo – vždyť přijela máma s tátou, jak by jim nemohla otevřít?
A otevřela.
„Já to věděl! Markéto, holčičko, kdo to je? Od koho čekáš dítě? Proč jsi nám to zatajila? Opravdu jsme tě někdy nepochopili?“