Nakonec se jí podařilo sehnat místního řemeslníka – Stanislava Šimona, kterému nikdo neřekl jinak než strejda Standa. Dřív jezdil s traktorem v místním družstvu, dnes si přivydělával drobnými opravami. Přijel starou dodávkou, vyšplhal se po žebříku na střechu, chvíli tam cosi zkoumal a pak slezl dolů se zachmuřeným výrazem.
„Tohle není na záplatu,“ prohlásil a otřel si ruce do montérek. „Krytina je na dožití. Ideálně by to chtělo sundat a udělat znovu. Ale jestli potřebujete jen, aby do toho neteklo, můžu to provizorně překrýt lepenkou a přibít. I s materiálem tak deset tisíc.“
Lucie Zemanová jen přikývla. Neměla energii smlouvat.
O týden později se objevil znovu. Okna zabednil deskami, aby dovnitř nemohli místní kluci ani bezdomovci, kteří občas bloumali kolem. Dalších pět tisíc zmizelo z jejího účtu. V kůlně našel zbytky staré barvy, trochu ji rozmíchal a natřel okenice, aby dům nepůsobil tak opuštěně.
„Plot necháme tak?“ nadhodil, když se rozhlížel po nakloněném pletivu.
Lucie pohlédla na křivou konstrukci a povzdechla si. „Teď na to nemám.“
„Jak myslíte. Jen aby vám tam sousedé nepustili dobytek. Byla by škoda, kdyby to tu rozšlapali.“
„Tady už není co rozšlapávat,“ odpověděla unaveně.
Do města se vracela s pocitem podivného zklamání. Nikdo jí přímo nelhal, a přesto měla dojem, že jí něco zatajili. Maminka jí kdysi vykreslovala venkov jako oázu klidu – vlastní zahradu, svobodu, ticho. Petr Zeman se o dům nikdy nezajímal; jemu připadl byt a tím pro něj dědictví skončilo.
Petr mezitím nezahálel. Opustil pronájem, nastěhoval se do zděděného bytu, vymaloval, vyměnil baterie i sprchový kout a pořídil nový nábytek. Po dvou měsících už inzeroval. Ozvala se mladá dvojice – programátoři pracující na dálku, bez dětí i zvířat. Třicet tisíc korun měsíčně čistého, energie zvlášť, smlouva na rok. Všechno šlo hladce.
Při nedělních obědech u Libuše Doležalové, kam Lucie jezdila jednou za měsíc, o tom Petr mluvil s neskrývanou hrdostí.
„Měl jsem štěstí,“ vysvětloval, zatímco si mazal chleba máslem. „Jsou spolehliví, klidní. Platí včas, někdy i s předstihem. Žádné problémy.“
Matka souhlasně pokyvovala. „Vidíš, Petře, tatínek by na tebe byl pyšný. Naložil jsi s tím rozumně.“
Lucie mlčky dojídala polévku a v duchu si říkala, že otec by možná ocenil i ji – kdyby věděl, že každý měsíc posílá peníze na dům, ve kterém nebydlí a bydlet nebude, a který se i přes její snahu pomalu rozpadá.
Uplynul rok. Zaplatila další daňové období. Opět dvacet tisíc pryč. Dům stál dál, tiše chátral. Na jaře a v létě tam několikrát zajela, vypůjčila si od sousedky z domu benzínový vyžínač a sekali trávu kolem plotu. Sbírala odpadky do pytlů. Marná práce – za pár týdnů bylo všechno zpět. Vítr přinesl nové igelitky a lahve, které někdo odhodil u silnice.
Jednoho večera seděla u počítače a přes bankovní aplikaci zadávala další platbu. Ukazovák se zastavil nad tlačítkem „odeslat“. Hlavou jí probleskla otázka: Proč to vlastně dělám?
Byla tak jednoduchá, až ji zaskočila. Proč investuje čas, peníze i síly do něčeho, co pro ni nemá budoucnost?
Vzpomínky? Ty patřily babičce a dědečkovi, dětství plnému vůně koláčů a posekané trávy. Ne tomuhle vlhkému stavení, kde to páchne zatuchlinou a ve zdech šramotí myši.
Vidina budoucí rekonstrukce? Na kompletní opravu by potřebovala statisíce. Její učitelský plat činil po zdanění čtyřicet pět tisíc korun. Třetinu spolykal nájem malého bytu na okraji města, další část jídlo a energie. Zbývalo patnáct tisíc. A právě z nich hradila daně a výdaje na dům. Ve výsledku žila s deseti tisíci měsíčně. Na úspory nebyl prostor.
Aplikaci zavřela bez potvrzení platby. Sedla si na pohovku, objala kolena a dlouho zírala z okna. Po skle stékaly kapky deště, po parapetu lezla moucha.
Na konci jara pozvala matka obě děti na oběd – Petr slavil třiatřicáté narozeniny. U stolu seděli jen tři. Saláty, pečené kuře, brambory. Nic výjimečného, obyčejná rodinná večeře.
Hovor se brzy stočil k běžným starostem. Petr si postěžoval, že nájemníci chtějí opravit koupelnu.
„Obklady se místy odchlipují, silikon zčernal,“ líčil s vážnou tváří. „Budu do toho muset dát třicet, možná čtyřicet tisíc. Ale je to investice. Když to udělám pořádně, zvednu nájem na pětatřicet. Za rok se mi to vrátí.“
Libuše Doležalová mu soucitně přikyvovala. „Nemovitost potřebuje péči, to je jasné. Ale pak přináší užitek.“
Lucie poslouchala a cítila, jak se v ní pomalu usazuje chladné podráždění. Ne vztek – ten by byl hlučný a krátký. Tohle bylo tiché, racionální.
Petr vloží třicet tisíc a každý měsíc získá o pět víc. Ona ročně odevzdá dvacet tisíc a nedostane nic. A všem to připadá normální.
„A co tvůj domek, Lucie?“ obrátila se k ní matka s milým úsměvem. „Byla jsi tam teď někdy?“
„Minulý měsíc,“ odpověděla stručně. „Sekala jsem trávu.“
„Nemohla bys to tam trochu zvelebit? Zasadit květiny, nějaké keře? Udělat to hezké?“
Lucie pomalu odložila příbor a zadívala se na matku. Ten úsměv byl upřímný. Opravdu nechápala.
„Mami, myslíš, že to rozdělení dědictví bylo fér?“
Otázka zazněla klidně, bez zvýšeného hlasu. Přesto Libuše na okamžik znejistěla.
„Samozřejmě. Dostali jste každý něco. Spravedlivě.“
Lucie se pousmála, spíš smutně než ironicky. „Spravedlivě?“
Petr zpozorněl. V jejím hlase bylo cosi nového, co neznal. Vždycky byla tichá, smířlivá. Teď se dívala jinak.
„Co tím chceš říct?“ zeptal se a narovnal se na židli.
Opřela se a zkřížila ruce na prsou, jako by si tím dodávala rovnováhu.
„Petr má byt, který pronajímá za třicet tisíc měsíčně. To je tři sta šedesát tisíc ročně čistého. Já mám dům, který vyžaduje další a další výdaje a každý měsíc ze mě jen vytahuje peníze.“