K třetímu výročí svatby se Michaela Dlouhýová rozhodla, že svému muži připraví překvapení. Především mu nehodlala datum nijak připomínat – po třech letech manželství by si podle ní měl Marek Tesař den, kdy vznikla jejich rodina, pamatovat sám. A za druhé mu chtěla dát něco naprosto nečekaného. Žádnou praktickou věc. Vybrala velkolepý ohňostroj.
Seděly jsme spolu u kávy v malé restauraci nedaleko kanceláře a probíraly věčný problém: čím obdarovat člověka, který si může dovolit téměř všechno.
„Míšo, co mu pořídit kvalitní peněženku? Psali, že třetí výročí je kožené, tak by se to hodilo. Nebo pásek, případně diář,“ navrhla jsem.
„Peněženky má doma minimálně tři, všechny stále v krabičkách. Pásků taky přebytek. A diář? Ten by jen ležel ladem, všechno si zapisuje do mobilu,“ zavrtěla hlavou.
„Tak třeba boty?“ zkusila jsem to znovu.
„To určitě. Musel by si je vyzkoušet a stejně by se mu něco nelíbilo. Ne, ohňostroj je ideální.“
„Ohňostroj? To mi připadá spíš jako silvestrovská záležitost. Ne moc osobní, spíš vyhozené peníze.“
„Právě o to jde,“ usmála se. „Radost pro radost. Marek na výročí stoprocentně zapomene, takové věci neřeší, slaví jen narozeniny. A já ho večer šokuju. Miluje rachejtle, na Nový rok za ně utratí majlant. Třeba mu letos bude stačit ten můj listopadový.“
„Takže šetříš rodinný rozpočet?“ rýpla jsem si.
„I to hraje roli,“ připustila. „A navíc mu řeknu, že život s ním je jako ohňostroj – plný světla a barev.“ V očích jí zjemněl výraz.
„To je romantika.“
„Myslím, že dárky by měly být občas nepraktické. Něco, co si člověk přeje, ale sám si to nekoupí. Oblečení, vybavení do auta nebo do kuchyně si pořídíš tak jako tak. Dárek má být osobní a má potěšit konkrétního člověka.“
„Souhlasím. Jenže trefit se není snadné. Musíš druhého opravdu znát, jinak hrozí zklamání. Vzpomínáš na film, kde otec dal synovi červené auto, a přitom kluk tu barvu nesnášel?“
„Auto je auto,“ mávla rukou. „Barva by mě netrápila.“
„Tam na tom záleželo.“
„Neviděla jsem to, ale napravím to. A vy si doma výročí připomínáte?“
„Dárky si nedáváme, ale sejdeme se u slavnostní večeře s dětmi. Když tě tak poslouchám, říkám si, že jsme v tomhle trochu nudní. Žádné ohňostroje.“
„To nevěřím.“
„Spousta věcí se zapomene. Jakmile přišly děti, začaly dárky typu pánev, vysavač nebo nový spotřebič. Když jsme byli mladí, neměli jsme peněz nazbyt, takže jsme si k svátkům pořizovali hlavně to, co bylo potřeba. Pamatuju si, jak mi manžel jednou na osmého března koupil automatickou pračku. Byla jsem štěstím bez sebe. A ke stříbrné svatbě jsme si pořídili obrovskou televizi přes půl stěny.“
„A tvrdíš, že není na co vzpomínat.“
„Možná proto, že mi nikdo nikdy nepřichystal ohňostroj,“ zasmála jsem se.
Uplynul týden. S Michaelou nesedíme ve stejné kanceláři a obě často běháme po schůzkách, takže jsme se potkaly až po několika dnech u oběda.
„Tak co? Jak dopadlo výročí?“
„Na ten den do smrti nezapomenu,“ odfrkla si temně.
„Marek zapomněl?“
„Kéž by.“
„Tak co se stalo?“
„Přinesl mi dárkovou sadu. Náramek a náušnice. Dlouhé, třpytivé.“
„Aspoň hezké?“
„To teď není podstatné. Nemám propíchnuté uši.“
Zůstala jsem na ni zírat.
„A jak jsi reagovala?“
„S kamennou tváří jsem ho požádala, aby mi tu nádheru nasadil. A pak přišlo překvapení – žádné dírky. Měla jsi vidět jeho výraz. Řekla jsem mu, že netuším, pro koho to kupoval, a že bychom mohli oslavit moji svobodu ohňostrojem.“
„To myslíš vážně? Třeba si jen nevšiml.“
„Právě. Přesně to řekl. Obrátil to v legraci, ani se neomluvil. Navrhl, že si hned zítra zajdeme uši propíchnout. A nechápe, proč jsem už týden naštvaná. Ale jestli si teď nevšimne takové věci, co bude za deset let?“
Přitom bylo vidět, že ten dárek vybíral s upřímnou snahou udělat radost…